Tyto stránky používají k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto stránek s tím souhlasíte.

Přihlásit se

Uživatelské jméno
Heslo
Pamatuj si mě

Vytvořit účet

Povinné údaje
Jméno
Uživatelské jméno
Heslo
Ověření hesla
E-mail
Ověření emailu
Captcha *
Reload Captcha

Co když to doma nepůjde, kam s mámou?

Když se zdravotní stav rodičů začal zhoršovat a já se rozhodla se o ně starat, neuměla jsem si úplně představit, do čeho se to pouštím. Jasno jsem měla v jediné věci: chci, aby byli pokud možno doma, případně u nás, ne v nemocnici nebo nějaké léčebně. Bylo jasné, že teprve teď naplno pocítím nevýhody jedináčkovství. Jako dítě jsem se občas našima trochu nudila, teď jsem na péči o ně úplně sama. Máma má o pár let mladší sestru, která ale s celou rodinou už roky žije v Německu, tátovi dva starší bratři už jsou po smrti a s rodinami jejich synů se moc nestýkáme.

Máme rodinný dům, kam je můžeme nastěhovat, ale zatím se tomu oba brání, což chápu. Ale v mnoha ohledech by to mně a manželovi usnadnilo život – počítám s tím, že to uděláme, až se jejich stav ještě zhorší, což je nevyhnutelné. Do toho se sama cítím mizerně, protože ani mně už není dvacet a sama bych si občas potřebovala odpočinout. Jenže místo toho letím k rodičům navařit, poklidit, případně převléknout špinavé prádlo, vyprat a tak dokola.

Nejde jen o péči o ně nebo jejich domácnost, kontrolovat musím také jejich účty, peníze, před časem například dědeček začal kupovat nějaké předražené zlaté mince, že prý pro vnoučata. Skoro si to nedal vymluvit a mně dalo strašnou práci dosáhnout toho, aby prodejce smlouvu zrušil jen s minimálním penále.

Nedávno jsem zase zjistila, že máma schovává papírové peníze na různých nesmyslných místech v bytě – když jsem na to náhodou přišla, prostě to zapřela, bylo to jako debata s malým dítětem. Vlastně si to, že mi svým chováním připomínají malé děti, uvědomuju čím dál častěji - bohužel tomu chybí ta perspektiva, že jak porostou, bude to s nimi snazší a snazší. Tady to bude přesně naopak.

Vím to, protože jsem si problematiku jejich nemocí nastudovala a kvůli té mámině se navíc sešla s odbornicí na Alzheimera, aby mi poradila, jak co nejlépe zajistit další péči o ni. Ukázalo se, že jsem si to malovala trochu růžově, protože k Alzheimerovi patří nejen čím dál menší samostatnost a zmatenost, ale také třeba problémy s hygienou, toaletou, může se stát nebezpečnou sobě i okolí, když by například pustila a nezavřela plyn a podobně. Lidé s touto nemocí mají také tendenci utíkat z domova, aniž by trefili zpátky. A mění se jim povaha, dokážou být skutečně zlí, aniž by si to uvědomovali. Moje vždycky veselá máma začala být zahořklá a naštvaná, ale už chápu, že je to jen začátek.

Gerontoložka mě upozornila, že náš model není dlouhodobě udržitelný, že prostě přijde čas, kdy bude máma potřebovat v podstatě čtyřiadvacetihodinový dozor a že taková situace může trvat roky. Vzít si ji - samozřejmě i s tátou - k nám domů by řešilo situaci jen částečně, protože by to navíc vyžadovalo, aby tam někdo z nás zůstal celé dny. Muž se svou prací IT správce firemní sítě to být nemůže, já jako projektová manažerka v jedné neziskovce občas, ale ne trvale.

I kdybych nebyla proti a bylo v nich místo, klasický domov důchodců či dům s pečovatelskou službou nepřipadají v úvahu, protože o takto nemocné lidi se starat nemohou. V úvahu u mámy nepřipadá ani domov důchodců pro lidi se speciálními potřebami. Ale existují více či méně kvalitní (a taky patřičně drahá) zařízení pro lidi právě s demencemi. Měsíčně stojí od pětadvaceti tisíc za osobu výše, což je pořádná pálka – ale možná je to řešení, které budeme muset časem zvážit. Na úhradu se naštěstí dá použit jak důchod, tak příspěvek na péči, který naštěstí stát podobným lidem přiznává. I když jeho vyřízení trvá někdy dlouho, určitě to zkusím, i kdybychom z něj měli zatím platit větší péči ošetřovatelek doma. Zbytek peněz bychom snad nějak zvládli doplatit ze svého.

Zjišťuju, že mě celá tahle situace vrhá do velké úzkosti a moc nevím, co s tím. Obávám se, že mě to celé pohltí - starosti, výčitky svědomí - a že to celé "nezvládnu". I když se snažím si ten problém nepřipouštět, respektive nepouštět si ho moc k tělu, nejde to.

Přituhuje, máma zmatkuje, doma se hádáme
Čeká mě dvojboj, kterého se bojím

Související Články

 

Komentáře

Zatím nebyly přidány žádné komentáře. Buďte prvním, kdo napíše komentář
Máte Již Registraci? Přihlašte se zde
Host
čtvrtek 9. duben 2020
Pokud se chcete zaregistrovat, prosíme vyplňte uživatelské jméno, heslo a vaše jméno.
© 2019 Jemiblbe.cz
click here