Tyto stránky používají k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto stránek s tím souhlasíte.

Přihlásit se

Uživatelské jméno
Heslo
Pamatuj si mě

Vytvořit účet

Povinné údaje
Jméno
Uživatelské jméno
Heslo
Ověření hesla
E-mail
Ověření emailu
Captcha *
Reload Captcha

Dárky v psychoterapii

Dnes mi domů přišlo malé překvapení. Květiny. Byl u nich milý vzkaz. Kamarádka-doktorka mi děkovala za dva respirátory, které jsem jí před dvěma týdny donesla, protože neměla v ambulanci vůbec nic.
Ačkoliv takovou samozřejmou pomoc nepovažuju za „dar", připomnělo mi to, že jsem ještě nepsala o „darech v terapii". V naší terapeutické dechovce to bylo téma tak významné, že by byla velká škoda o to mé čtenáře ochudit.

Vzpomínám si, že když jsem byla malá a doprovázela jsem mámu k zubaři, měla máma s sebou vždycky balíček kávy, kterou úvodem zubařce předala. Zubařka se pokaždé uculovala a říkala takové to: „Ale to nemuselo být!" Nicméně bylo zjevné, že měla radost. A když jsme šli na návštěvu k tetě či babičce, brali jsme s sebou víno anebo bonboniéru. Tak se to prostě dělalo.

Už jsem dospělá a i já se občas s někým potkám. Tak třeba bráchovi donesu pytlík žvýkaček Pedro, které měl jako dítě tolik rád, máma si zase potrpí na čokoládu. Ke kamarádce pravidelně docházím s krabičkou kapslí Nespresso a její dceři nosívám třeba plato jahod. Jenže drobnosti se nenosí jen v rodině a kámošům. Tak třeba je běžné, že i na pracovní meeting lidé něco donesou, aby se ke kávě dalo něco zakousnout. Já třeba pravidelně nakupuju čokorohlík u Kabáta pro mého blízkého spolupracovníka, protože je to spolehlivá záruka, že se mu udrží glykemická křivka v přijatelných hodnotách a on celé vyjednávání nepošle do prdele. Když to shrnu, nerada chodím s prázdnou a faktem je, že – i naopak – mí známí a přátelé mě často nějakou pozorností zahrnou. Naposledy jsem dostala magnetku berušky na ledničku a včera ty květiny.

Na první sezení s terapeutkou končící Gestalt výcvik (T) jsem nenesla nic. Byla jsem docela vyplašená, což jsem už popsala. První drobnost jsem přinesla asi na třetí sezení, poslední sezení před Vánoci. Byli to čokoládoví medvídci Lindt, které jsem přivezla ze služební cesty. T byla mile překvapená a poděkovala. Čokolády prý nosí klienti často.

Další pozorností bylo zahraniční pivo v láhvi. Opět jsem ho dovezla ze zahraničí, je mé oblíbené a kupuji si ho na kartony. T opět poděkovala a se smíchem dodala, že si ho radši hned strčí do baťohu, aby si její kolega, co má ordinaci vedle, nemyslel, že začala pít. Druhý den mi od T přišla zpráva, že pivo bylo vynikající a že si ho dala k obědu ke králíkovi.

O.K.

Na další sezení jsem třeba přinesla plechovku vychlazené Pepsi, protože to byl oblíbený nápoj T, anebo fitness tyčinku, protože T hodně hubla. Jako fakt dost. A tady se to začalo tak nějak „lámat". Jak přicházelo postupné ochlazování ze strany T, přicházely i komentáře typu: „No to bych se fakt divila, kdybyste přišla bez dárku." Už jsem v jednom z mých článků zmínila i její komentář: „My jsme si na supervizi o těch vašich dárcích povídali a říkali si, co to asi tak znamená." Zeptala jsem se teda, k čemu konsilium došlo. Odpověď byla v tomu duchu, že chci nějaký „special treatment", nějaký extrabuřt asi.
Logicky jsem se pídila po tom, co bych jako „extra" mohla chtít. Třeba slevu? Nebo terapii mimo vyhrazené dny? Nebo co jako? Tohle jsem vůbec nepochopila. A samozřejmě že za mými pozornostmi nebyl žádný skrytý úmysl. Tak dostala čokoládovou tyčinku, bože. Poserte se vy v té supervizi.

Ještě větší zmatek u mě nastal, když v druhé polovině našich terapií, tedy v době, kdy už trochu přituhovalo, mi přišla půlhodinu před sezením tahle zpráva (přepisuju z mobilu): „Dobré ráno, Lauro, pokud byste čirou náhodou šla přes kavárnu vemte mě 1 kapucino, zaplatím vám to, už to nestíhám. Moc díky. Nebo radeji flat white. Diky a je to špatně, že vás žádám :)."
Je to velmi lidská prosba a já proti tomu vůbec nic nemám. Jsem s tím naprosto ok.

Kauza bačkůrky 

Velmi zajímavá episoda s odloženým destrukčním účinkem byla ta s bačkůrkama. Naše sezení se vždy odehrávala v místnosti, kde jsme seděly proti sobě v ne příliš pohodlných křesílcích. Mezi naše křesílka jsem si vždycky strkala takový pidistoleček, což mi dodávalo pocit, že nejsem tolik na ráně. Nicméně jsme na sebe docela dobře viděly, takže za těch devadesát minut jsme se vzájemně vždycky dobře prohlédly: šperky, barva laku na nehtech, terapeutky obarvené obočí (to obvykle T komentovala sama, že se to zase nepovedlo..) a samozřejmě boty. T se nikdy nepřezouvala, takže někdy měla kozačky, někdy tenisky a tak.

Jenže jednou takhle sedíme proti sobě a T má na sobě bílé lékařské gumáky. Jako fakt. Už jsem psala jinde o mém traumatu, o dlouhodobém pobytu v nemocnici. Z tohoto období si nesu pár „obrazů", které mi nedělají dobře. Jakože hodně nedělají dobře. Doktorská obuv patří mezi ně (nechci rozvádět některé dávné momenty) a mě to docela vykolejilo. Zeptala jsem se samozřejmě, proč nemá svoje kozačky. T zamumlala něco o tom, že se prostě přezula a tím to skončilo. Já to vyřešila tak, že jsem si s křesílkem trošku couvla, dala nohu přes nohu a mým kolenem vykryla pohled na ty odporné boty.

Když skončila terapie, vyrazila jsem do nedaleké obuvi a koupila tam krásné ortopedické bačkůrky. Velikost jsem bez problémů odhadla. Krabici jsem vložila do dárkové tašky a tu odnesla na recepci zařízení, kde probíhají terapie.
Zanedlouho mi přišla zpráva: „Já Vás přetrhnu, Lauro! Doktorka bere úplatky. Na supervizi příští týden si to slíznu. Děkuji, padnou skvěle!" A k tomu přiložila fotku, jak jí bačkůrky na nohách pěkně sedí.

Člověk by si tedy myslel, že byla nakonec tak nějak potěšená a brala to jako vtip. Kdepak, později mi to pěkně nandala, ale nepředbíhejme.

Vyhoď, anebo nabídni terapeutce 

Asi šest týdnů před předčasným ukončením terapie jsem vyklízela dílnu, ve které byly hračky mých dětí, se kterými si už nehrají. Většina skončila ve sběrném dvoře, ale taky tam bylo téměř neježděné odrážedlo a obrovská plastová krabice kostiček Duplo. Protože jsem věděla, že T není úplně „za vodou", napsala jsem jí zprávu s tím, jestli by se jí ty věci nehodily. Kostičky i odrážedlo jsem vyfotila a poslala. Reakcí bylo, že „bere všecko".

Na další sezení jsem tedy dorazila s odrážedlem a velkým plastovým kontejnerem kostiček. T prohodila něco v duchu: „No to je strašný," ale v zásadě se jelo dál a už jsme se k tomu nijak nevracely. Smrtící protiúder měl přijít záhy.

Hrneček, který mi zlomil vaz 

Tři týdny před koncem našeho potkávání se, v době, kdy jsem absolutně netušila, že se blížíme do finiše, měla T narozeniny. Měla je ve stejný den jako moje dítko (kdy má T narozeniny, jsem zjistila v době, kdy mi T říkala, že není dobré, když jsou klienti starší než terapeut, jinak bych nepátrala…). Přišlo mi jako velmi nápadité jí darovat hrneček s obrázkem, který má jako svou profilovku v aplikaci, přes kterou se mnou komunikovala. Abychom si rozuměli – ten její obrázek byl stažený z internetu, šlo o vtipnou virální fotografii, kterou zná snad každý, kdo používá Facebook. Tedy opravdu nešlo o její vlastní selfie s Hankou Mašlíkovou.

Na našem skoro posledním sezení si T tenhle dárek vzala a poděkovala. Zdálo se, že je vše ok.

Veletoč o 180 stupňů 

Jenomže pak, v době, kdy jsem byla s mým nemocným potomkem v lázních, mi přišla ta divná smska, kde mi T oznamovala změnu settingu. Ať beru, anebo už nechodím. Já se tedy po čtrnácti dnech vcelku nečekaně ocitla na předposledním sezení, kde se T rozhodla mě definitivně zadupat do země.

Začala tím hrnečkem. Jak si prý můžu dovolit jít za hranici a použít JEJÍ profilový obrázek? Je to jasně za čarou! Argumentovala jsem tím, že kdyby tam měla třeba dovolenkové foto či již zmíněné obskurní selfie, určitě bych si nedovolila s tím jakkoliv nakládat. Ale na profilu má něco jako krtečka nebo šmoulu, které každý zná, takže nechápu, v čem je problém.

Po hrnečku přišly bačkůrky. Co si jako myslím, když jí dávám takové věci? Vždyť to je přece nevhodné! Listuju tedy v mobilu a cituju jí její reakci o tom, jak skvěle jí padnou a že děkuje.

Pak následovaly výčitky plechovek Pepsi a samozřejmě ty hračky. „A proč jste si je tedy brala, když je vám to tak proti zásadám?" ptám se. „Jestli chcete, klidně vám je všechny vrátím!" Odpovídám, že vrátit je opravdu nepotřebuju a jestli má s hračkami problém, ať je odveze do Klokánka.

Guláš v hlavě 

Téma „dárky", nebo chcete-li „pozornosti", mi v hlavě občas rezonuje, ačkoliv – jak už jsem psala minule – je to hodně za mnou. Teď se ale opět neubráním otázkám, co se to v hlavě T odehrávalo, proč takhle nekonzistentně jednala, co se vlastně stalo? Souvisí to samozřejmě s těmi hranicemi, o kterých jsem psala (mimochodem je to nejčtenější článek mého blogu :)).
Terapeutka, která neví, kde jsou hranice, co vlastně chce, co od klientů žádá a jak má vypadat terapie. Měla jsem z toho v hlavě guláš, měla jsem spoustu výčitek, ale naštěstí je to pryč.
Jen doufám, že se tahle terapeutka nějak „srovnala". Podle toho, co běželo na sítích, se pustila do skupinové terapie ve spolupráci se zkušenější kolegyní. To mi dává smysl. Kolegyně na ni dohlédne a se skupinou se jí třeba bude pracovat lépe než se samostatným klientem. Přeju jí hodně štěstí.

P.S. Otázka etiky a přijímání darů od klientů se hojně diskutuje např. na amerických serverech. Mně se líbila tahle odpověď:

Q: Is It OK to Give Your Therapist a Gift?

A: Ethically, a therapist can accept a gift from a client if, say, the client gives the therapist a book or homemade painting or even a Christmas ornament (all of which would, presumably, be less than the average cost of a therapy session).

Sláva vítězům, poražené nevidím
Doba koronavirová

Související Články

 

Komentáře 5

Host - Kateřina dne 26. 3. 2020 8:01

Jestli je to celé pravda, tak psychoterapeutka je naprosto nekompetentní. Ostudné.

Jestli je to celé pravda, tak psychoterapeutka je naprosto nekompetentní. Ostudné.
Host - T dne 26. 3. 2020 12:21

Obrátit se na ČAP (Česká asociace pro psychoterapii) a podat stížnost.
Odkaz: https://czap.cz/pro-verejnost/otazka-podnet-stiznost

Obrátit se na ČAP (Česká asociace pro psychoterapii) a podat stížnost. Odkaz: https://czap.cz/pro-verejnost/otazka-podnet-stiznost
Host - J dne 27. 3. 2020 7:55

Budu asi dost jízlivá, ale právě ČAP za tuto situaci s "terapeuty" dost může. To ona umožňuje, aby se pod ní sdružovali a samostatně pracovali terapeuti s polovičatým vzděláním, nedokončenými výcviky, často i bez jakéhokoliv vysokoškolského vzdělání. Dnes vznikají nové výcviky jako na běžícím pásu a ty samozřejmě potřebují mít frekventanty, tedy laťka pro přijímání do výcviků je velmi nízko, vzdělávání také a ještě bývají tito frekventanti podporováni v tom, že mohou samostatně pracovat (přitom standard vždy byl, že je potřeba mít kompletní vzdělání - tedy pregraduální a postgraduální psychoterapeutické a roky pracovat v týmech, aby se dotyční něco naučili a pak teprve mohli jít pracovat do samostatných ordinací s individuálními pacienty). Jenže dnes si každá učitelka (někdy klidně prodavačka) ve 40 vzpomene, že chce dělat terapie a brát za sezení 1000, ČAPkou je jim to umožněno a pak to takhle dopadá a takových případů rozhodně není málo.

Budu asi dost jízlivá, ale právě ČAP za tuto situaci s "terapeuty" dost může. To ona umožňuje, aby se pod ní sdružovali a samostatně pracovali terapeuti s polovičatým vzděláním, nedokončenými výcviky, často i bez jakéhokoliv vysokoškolského vzdělání. Dnes vznikají nové výcviky jako na běžícím pásu a ty samozřejmě potřebují mít frekventanty, tedy laťka pro přijímání do výcviků je velmi nízko, vzdělávání také a ještě bývají tito frekventanti podporováni v tom, že mohou samostatně pracovat (přitom standard vždy byl, že je potřeba mít kompletní vzdělání - tedy pregraduální a postgraduální psychoterapeutické a roky pracovat v týmech, aby se dotyční něco naučili a pak teprve mohli jít pracovat do samostatných ordinací s individuálními pacienty). Jenže dnes si každá učitelka (někdy klidně prodavačka) ve 40 vzpomene, že chce dělat terapie a brát za sezení 1000, ČAPkou je jim to umožněno a pak to takhle dopadá a takových případů rozhodně není málo.
Host - Kateřina dne 27. 3. 2020 21:26

Nedokončený výcvik a zřejmě nedostatečné osobnostní předpoklady terapeutky - smutné.
Máte samozřejmě pravdu s ČAP...

Nedokončený výcvik a zřejmě nedostatečné osobnostní předpoklady terapeutky - smutné. Máte samozřejmě pravdu s ČAP...
Host - Host Jiří dne 22. 4. 2020 20:06

Promiňte, J, ale nemáte pravdu. Když se podíváte na podmínky členství v ČAP, tak zjistíte, že není potřeba jen akreditovaný výcvik (což je snad stále známka jakési kvality), ale i neustálé (a nemalé!) kontinuální vzdělávání a supervizi, aby se zamezilo právě tomu, že by se terapeut jaksi zasekl na minimu svých (ne)schopností. A mimochodem, prodavačka se nikdy členem ČAP nestane, protože nemá potřebné vzdělání, pokud tedy do obchodu nešla z nemocnice (viz uznané vzdělání).
Chápu Vaši kritiku toho, že terapeuti často chodí do samostatných ordinací bez patřičných dovedností, ale ČAP za to opravdu nemůže.

Promiňte, J, ale nemáte pravdu. Když se podíváte na [url=https://czap.cz/o-nas/clenstvi-v-cap/47-o-nas/clenstvi-v-cap/16-radne-clenstvi]podmínky[/url] členství v ČAP, tak zjistíte, že není potřeba jen [b]akreditovaný výcvik[/b] (což je snad stále známka jakési kvality), ale i neustálé (a nemalé!) kontinuální vzdělávání a supervizi, aby se zamezilo právě tomu, že by se terapeut jaksi zasekl na minimu svých (ne)schopností. A mimochodem, prodavačka se nikdy členem ČAP nestane, protože nemá potřebné vzdělání, pokud tedy do obchodu nešla z nemocnice (viz [url=https://www.dropbox.com/s/l4f9jgfv8zz0aqp/seznam-pregradualu.pdf?dl=0]uznané vzdělání[/url]). Chápu Vaši kritiku toho, že terapeuti často chodí do samostatných ordinací bez patřičných dovedností, ale ČAP za to opravdu nemůže.
Máte Již Registraci? Přihlašte se zde
Host
středa 28. říjen 2020
Pokud se chcete zaregistrovat, prosíme vyplňte uživatelské jméno, heslo a vaše jméno.
© 2019 Jemiblbe.cz // PHK MARKETING s.r.o.
click here