Hranice v psychoterapii

Hranice v psychoterapii jsou velmi důležitým tématem a když se podíváte na program různých setkání psychoterapeutů, konferencí a jiných vzdělávacích akcí, zjistíte, že se tam tohle téma často vyskytuje.

Hranice, které si lidé dávají v běžném životě, respektive si je kolem sebe budují, aby si uchovali „svůj prostor", jsou v podobném smyslu důležité i v psychoterapii. Psychoterapeutický vztah tak získává svoje pole, kde se terapeut a klient potkávají. Tyto hranice určují, co se smí, a co už se nesmí. Protože terapii vede terapeut, určuje hranice právě terapeut a je za jejich dodržování zodpovědný.

Hranice v psychoterapii se definují hned na začátku, aby klient věděl, kde všude je manévrovací prostor. Jsou to prostě pravidla hry. A jak je známo, pravidla hry se jen stěží dají měnit uprostřed druhého poločasu. Anebo ještě jinak: je to jako s malými dětmi. Když se určí například pravidlo, že se posmrkané kapesníky nehází na podlahu, nemohu za měsíc dítěti říci, že mi to vlastně nevadí, anebo to dokonce začít dělat sama. Dítě bude logicky zmatené a velmi pravděpodobně si z každého dalšího pravidla bude dělat dobrý den.

Hranice v naší punkové terapii 

Hranice v naší „punkové terapii" se propíraly hned na druhém či třetím sezení. Myslím, že to téma muselo logicky vyplynout poté, co se odehrálo naše nestandardní první sezení, o kterém jsem psala v prvním článku blogu. Když totiž terapeutka (T) dorazila na první sezení „rozsekaná" a s potřebou se svěřit, logicky tím „nějak" nastavila hranice. Tedy hranice byly nastaveny tak, že „o soukromí T se může v terapii hovořit".

Nejsem od přírody vlezlý člověk a nevrtám se v tom, co kdo doma řeší. Takže cizích lidí se samozřejmě neptám na to, jak to mají momentálně doma a jestli třeba není manžel alkoholik. Jiné to ovšem, je, když ke mně člověk, se kterým se z nějakého důvodu seznamuju, přijde a začne ze sebe soukat svoje trápení. Pak to vnímám jako žádost o vyslechnutí, podporu, případně o pomoc či radu.

Takže našich několik počátečních sezení bylo o tom, že jsem se – pochopitelně – vždycky úvodem ptala, jestli je vše v pořádku a zda nemohu být nějak užitečná. Tahle má potřeba nabídnout pomoc ještě zesílila v době, kdy se T ve veřejných skupinách na Facebooku, kde jsem členem, ptala na určitý druh pomoci. To jsem už nevydržela a otevřeně jsem se na sezení T zeptala, jestli to teda neukončíme a nepůjdeme někam do hospody, kde bychom problém T vyřešily (jednalo se o starosti, které jsem uměla vyřešit prakticky obratem).

Terapeutické spojenectví, anebo holčičí přátelství?

Aby bylo jasno – nezvala jsem T do hospody proto, abych „překročila hranice" a měly jsme terapii v hospodě. Byla jsem připravená terapii zcela ukončit s tím, že když má T potřebu v hodinách probírat své trable, je vhodnější tento nestandardní terapeutický vztah překlopit do vztahu - řekněme – přátelského, abych nebyla jen pasivním posluchačem lapálií, které mají rychlé řešení.

Pozvání do hospody T odmítla s tím, že to přece nejde. A že zřejmě já jsem ten „hraniční klient", tedy druh klienta, který pokouší hranice. To mě docela zarazilo stejně jako dodatek T, že ona má také hraniční dynamiku a je jakýmsi „hraničářem". A proto si na to dává takový pozor : )))))

Také jsem byla ujištěná, že jsem jedinou klientkou, které se takto svěřuje, a je to tedy prý zřejmě proto, že jsem ten „hraničář". Nicméně na další hodině se ukázalo, že asi jediná nejsem, protože se se mnou T radila o tom, jestli je vhodné využít konkrétních služeb, které jí nabídla jiná klientka :))))). Usuzuji, že nestandardní to měla asi s vícero klientkami, protože mi jednou přišla esemeska určená jiné klientce (šlo o žádost přehození termínu terapie), která začínala "Ahoj" a klientce v esemesce tykala.

No a vlastně si teď ještě vzpomínám, jak mi v sezení T vyprávěla o tom, jak s ní jeden klient neustále flirtuje. Hezký výčet ne? :)

I přes to všechno se přehazování odpovědnosti za překračování hranic na mohou osobu naší terapií táhlo jako červená nit. A podle T jsem za to mohla já a moje "hraničářství".

Nezastírám, že bylo hrozně těžké se orientovat v tom, co je teda ještě ok, a co už ok není. Tak třeba mi ráno před terapií přišla esemeska, jestli bych nemohla na sezení donést z kavárny kávu, že ona ji už nestihne po cestě koupit. Kávu jsem ráda na sezení přinesla a získala tak dojem, že přinést nápoj do terapie je ok.

Ovšem jaké bylo moje překvapení, když jsem chtěla T sama potěšit tím, že jsem do terapie v parných odpoledních časech donesla ledový nealkoholický drink, a - dostala vynadáno, že tohle se přece nedělá a co to má znamenat.

Nebo jsem přinesla do terapie jako pozornost čokoládu. Jednou byla T nadšená a děkovala, jindy byla naštvaná. Vrcholem bylo to, když mi jednou řekla něco v tomto duchu: „My jsme zrovna na supervizi probírali, co ty vaše dárečky znamenají." „A k čemu jste došli?" ptala jsem se překvapeně. „No že si chcete získat nějakou výhodu v terapii," odpověděla suše T. Odpovědi jsem nerozuměla a vysvětlení, které by mi to objasnilo, se mi nedostalo.

Nevím, jakou výhodu bych od T mohla získat. Jako třeba slevu? Proč slevu, když finance nejsou mým problémem. Nejsem muž, takže do kina ji asi zvát nebudu, takže dodnes nevím, co měli „kámoši" na supervizi na mysli tou výhodou.

O dárcích v psychoterapii jsem napsala samostatný článek, najdete ho zde.

Co ze své strany vnímám jako možné překročení hranic, je to, že jsem občas - v mezičase mezi sezeními - T napsala nějakou milou sms či fotku (třeba když jsem byla v pekárně, která se jmenovala „Tady a teď", musela jsem jí ten Gestaltovský slogan nad pekárnou vyfotit a poslat). Na druhou stranu i od T jsem dostala třeba fotku restaurace, která se jmenovala jako moje dítě. Tak se v tom teda vyznejte, co kdo dělal blbě…

Tohle se nedělá! 

Zatímco se tedy první tucet sezení nesl v tom, že jsme měly hranice rozvolněné a já trpěla tím, že jsem „o pomoc volající terapeutce" pomoci nemohla (to je hroznej pocit…), tak druhá polovina naší terapie už tak rozvolněná nebyla a korunu tomu nasadila T, když terapii utnula a my jsme se viděly naposled. To mi vyčetla jednak to, že jsem si dovolila ji pozvat do hospody, jednak to, že jsem jí psala esemesky či se před terapií pro jistotu ptala, jestli mám donést kafe. Prostě jako by zcela zapomněla na kontext a celkovou genezi našeho punkového vztahu v naší punkové terapii.

Aby se v tom prase vyznalo.

Byla terapeut, přítel, nebo kdo teda? 

Tuhle otázku jsem si kladla mockrát. A je fakt, že i T se několikrát ptala: „Co my to tady máme?"
S odstupem času si myslím, že tam bylo od všeho něco. Určitě mi jako T něco dala, uvědomila jsem si některé věci, které jsem podvědomě cítila, ale „neviděla jsem je". Taky to, že jsem chodila jednou týdně do „bezpečného prostoru", kde jsem mohla říct, že mi není dobře, bylo velmi důležité. Ale samozřejmě jsem – s ohledem na to, že mi T vyprávěla o své rodině, vztazích atd. – ji vnímala i jako kamarádku, nebo spíše mladší sestru. A protože nejsem „svěřovací" typ člověka, byla pro mě po těch sezeních hrozně důležitou osobou. Měla nade mnou velkou moc, kterou mohla využít tak, že mi opravdu pomůže, anebo ji mohla zneužít. Že mě odstřihne – a tím zraní, respektive retraumatizuje a prohloubí mou nedůvěru vůči světu, kterou (s ohledem na proběhlá má traumata) mám.

Zvolila možnost druhou, bohužel.