Tyto stránky používají k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto stránek s tím souhlasíte.

Přihlásit se

Uživatelské jméno
Heslo
Pamatuj si mě

Vytvořit účet

Povinné údaje
Jméno
Uživatelské jméno
Heslo
Ověření hesla
E-mail
Ověření emailu
Captcha *
Reload Captcha

Když žijete v rodině, kde je nedýchatelno

Rodina je základ. Dává vám základy. Měla by zastávat ekonomickou, společenskou, emocionální, pečující a výchovnou funkci. V některých rodinách je to vyrovnané, někde méně. Taková je realita.

U mě ta emocionální docela dost chyběla. Bohužel jsem si tý lásky v rodině moc neužila. Ne, že by se rodiče neměli "už" rádi. Oni se doslova nesnášeli. Nebo spíš… táta nesnášel mámu.

Vždy jí brutálně shazoval. Máma nic neumí, je nevzdělaná, nedokáže cokoliv vyřešit, není dostatečně hezká, necvičí. O děti se nepostará. Je to prostě takový sračka. Akorát se do tohohle baráku vesrala a nechce odejít.

Vždy mi tenhle přístup přišel divnej. Na školní schůzky chodila máma. A naprosto vždy to vyřešila na výbornou. Učitelky jí měli rády, na nás si rozhodně nedovolily zasednout. Máma byla milá, ale velmi pevná a důsledná. O nás se starala naprosto bravurně. Vařila, uklízela, pomáhala, podporovala. Ale úplně brutálně. Přitom se nikdy nevtírala. Upřímně neznam lepší mámu. Miluje svoje děti tak, jak skoro jiná máma. Chápala mý nízký sebevědomí a nikdy mi to nepředhazovala a nenutila.

O domácnost se taky stará božsky. Všude je čisto. Nesnáší bordel a tak ho brzy konfrontuje. Přitom nedělá scény, když se něco rozbije nebo vylije. Prostě se to uklidí, pohoda.

Ale to nestačí. I tak je nenáviděná socka. Je k hovnu a nic neumí. A taky jí to táta dává sežrat. Celý dětství i dospělost slýchám, ať si vezme tašky a jde pryč. Že tady nic nedělá a neplatí.

Stačí, aby s něčím pohla nebo uklízela na "špatném místě" a už si to vyslechne. "Na moje věci sahat nebudeš, uklidíš tam, kde ti to dovolim. Proč si jako přesunula tyhle věci, vůbec na to nesahej. Co si to jako dovoluješ dělat v "mým baráku". Tobě tady nic nepatří, táhni pryč. Seš jak ta tvoje rodina, fuj". A spousta dalších hezkých řečí.

Kdybyste viděli ten obličej, který táta nahodí, když se s mámou hádá. Ten odpor. To nebezpečí. Šílenství v očích, který vás budí po nocích a nutí myslet na mámino zdraví, když jste pryč. Jestli jí něco neudělá. Taky se vám díky tomu zdají noční můry. Vždy před ním utíkáte. On na vás křičí a vy se cítíte prostě vyděšený tak, že i pád ze skály by byl v tom snu lepší. A tak běžíte a běžíte a pořád nemůžete utéct.

Ruce zatnutý v pěst, peklo v očích. To vás děsí. Nevíte, co s tím. Ale protože už se to děje od raného dětství, tak to ignorujete. Nebo ne. Vnímáte to moc dobře, ale už to prostě dokážete překousnout. Říkáte si, že jinde je to horší, že si nemáte nač stěžovat. Nebuď sračka a vydrž to. Jinde třeba dochází k fyzickému násilí. To je přece horší.

Když jednou, když jste pryč, to přijde...

Nesnáším smutek
Když škemráte o peníze na oběd

Související Články

 

Komentáře

Zatím nebyly přidány žádné komentáře. Buďte prvním, kdo napíše komentář
Máte Již Registraci? Přihlašte se zde
Host
čtvrtek 9. červenec 2020
Pokud se chcete zaregistrovat, prosíme vyplňte uživatelské jméno, heslo a vaše jméno.
© 2019 Jemiblbe.cz // PHK MARKETING s.r.o.
click here