Moje (ne)potřeba pomáhat a zachraňovat

Nejsem žádný dobroser, to bych ráda napsala jako první. Občas totiž na lidi působím přesně naopak: mají pocit, že jsem se snad narodila pro to, abych s gustem řešila cizí problémy – třeba na úkor mých potřeb. To je ale strašný omyl.

Ohlédnu-li se hodně, hodně zpět, tak tam žádnou Lauru – dobrosera – nevidím. Zatímco se spolužáci na střední pinožili, aby „byli ti dobří a správní", mně tahle póza vyvolávající sympatie u kantorů nic neříkala. Ne že bych třeba neuvolnila v tramvaji místo důchodkyni, to je ale spíš o slušném vychování, nikoliv o dobroserství. Ale asi by mě tenkrát nenapadlo jít zadara pracovat do útulku nebo předčítat v domově důchodců nevidomým seniorům. Já se prostě nenarodila pro to, abych z principu byla „pomáhající člověk" a třeba si zvolila tzv. pomáhající profesi.

Potřeba? Ne. Automatismus a reflex

Na druhou stranu mi přišlo jako normální se ve třinácti letech postarat o dementního dědu, oholit ho, učesat, převléct mu pobryndanou košili atd. Byl to můj děda a máma na všechno nestačila. Bylo to pro mě automatické. Stejně automatické jako třeba nakrmit hladového opuštěného psa a odvést ho do útulku, kde by mě, jak už jsem zmínila, tehdy nenapadlo pracovat jako dobrovolník.

Myslím, že v době dospívání jsem měla tyhle „pomáhací" věci „automatické", nic jsem od toho nečekala a nemyslím, že by mi to přinášelo nějaké úžasné pocity. Časem se tenhle automatismus proměnil v něco jako reflex. Co uděláte, když vejdete ve škole do prázdné třídy a uvidíte tam převrhnutou židli? Postavíte ji. Židle nemá ležet bokem na zemi. Židle má stát na čtyřech nohách tak, aby si na ni mohl žák sednout. Napravíte tím nežádoucí, nesprávný stav. Dáte to do pořádku.

Dej věci do pořádku 

Nejde ale jen o ty - třeba židle. Jde především o lidi. Během života (asi skoro každý) člověk zjistí, že svět nefunguje spravedlivě. Někoho srazí auto a je do smrti mrzák. Někdo se narodí v Africe a nedožije se pěti let, protože zhyne hladem. Jsou ženy týrané svými muži (ale může to být i naopak : )). Prostě někdy je to fakt na hovno.

A co s tím? Nemůžu zachránit celý svět, všechno „fixnout". To nejde. Ale když mi paní před patnácti lety ukázala fotku keňské holčičky, jestli bych jí neplatila školu a jídlo, neuměla jsem říct ne. Věděla jsem, že je v mých silách tento konkrétní problém vyřešit. Holčičku jsme dovedli k maturitě a tím vnímám svoji „povinnost vůči africkým dětem" jako splněnou (modlím se, aby zase někdo nepřišel s nějakou fotkou : )))). Když jsme u té Afriky, tak ještě dodám, že sem ani do jiné chudinské části světa na dovolenou z principu nejezdím. Protože nechci vidět ty převrácené židle, které nemůžu dát do patřičného stavu.

Laura pomáhá!  

Mé okolí tak nějak ví, že když něco někdo potřebuje, může si Lauře říct. Půjčuju peníze, auto, hlídám děti, poskytnu kontakt, který potřebují, poslouchám ve dvě ráno do telefonu brečící "kamarádku" v rozvodovém řízení, o které jsem tři měsíce neslyšela, prostě cokoliv, co je v mých silách. Prostě člověk mě požádá o pomoc, a když to jde, pomůžu. Někdy si o pomoc lidé neříkají, ale zmíní, že něco řeší. Často to právě zmiňují proto, protože je jim z nějakého důvodu žinantní si o pomoc říct přímo. Tohle je taková „pasivní žádost o pomoc", vyskytuje se v mém okolí často a já na to obvykle slyším.

Jednoduše – mé okolí ví, že se na mě může v případě potřeby obrátit a z nějakého důvodu si zřejmě i myslí, že v tom vidím nějaké své poslání. Pěkný hovno. Nevidím. Netrpím mesiášským komplexem. Byla bych radši, kdyby nechodili. Jenže říct „ne" je pro mě hodně složité, protože vím, jaké to je, když je člověk na problém sám. Každopádně ano, jde o problém mých vlastních hranic...

Jedna velmi úspěšná paní mi kdysi řekla: „Lauro, Lauro… Vy lidem neumíte říct ne, ale uvidíte, že až budete sama jednou pomoc potřebovat, lidé se na vás vykašlou." Paní podezírám, že je úspěšná hlavně proto, že je jasnovidec :)

Když se ten reflex v terapii vymstí  

Tenhle můj pomáhací reflex, o kterém píšu, se mi v punkové terapii docela vymstil. Jak jsem psala ve svém prvním příspěvku, terapeutka (T) se mi svěřila se svými problémy a já měla, logicky, nutkání jí teda pomoct. Bylo pro mě nesnesitelné vidět a vědět, co řeší (protože mi to řekla, anebo protože to napsala do obrovské veřejné skupiny na Facebooku), a přitom zůstat pasivním pozorovatelem.

Když se rozepsala na Facebooku, zeptala jsem jí, jestli to myslí vážně. Že si nemyslím, že je vhodné hledat tento druh pomoci (nechci být konkrétní) mezi tisíci anonymními lidmi. A že znám lidi, kteří její problém vyřeší. Odpověď T mě docela uzemnila. Řekla cosi v duchu, že chtěla popíchnout své přátele, aby viděli, že řeší tento problém. Že se aspoň probudili. To jsem tenkrát opravdu mrkala.

Bylo hodně těžké chodit do terapie s tím, že mi má poskytnout pomoc někdo, kdo pomoc sám potřebuje - a zjevně nenachází. Moje nabídky pomoci T dokola odmítala, stejně jako to – a o tom jsem už psala v článku o hranicích – že se na terapii vykašleme, půjdeme do kavárny či do hospody a můžeme si o svých problémech popovídat úplně normálně.

Pro T jsem byla zprvu „empatická", což mi jednou napsala do emailu, časem ji ale mé reflexy asi dost štvaly (na její „informace o problémech" jsem totiž vždy reagovala stejně). Pro jistotu jsem však přestala odebírat zprávy ze společné skupiny na Facebooku, abych se následně zbytečně netrápila myšlenkami, co že to ta T zase řeší.

Jak si tak pročítám odbornou literaturu, je jasné, že já – jakožto klient (K) – jsem měla na svého T špatný náhled. V terapii je jistě nežádoucí, aby K vnímal svého T jako zraněnou osobu volající o pomoc. Toho si byla moje T časem vědoma, že ji takhle vidím. A protože nebyla T žádné vořezávatko, snažila se po čase z téhle své role, do které se sama uvrhla, vehementně dostat. Třeba nějakou jízlivou, sarkastickou narážkou, která z ní měla udělat „tu autoritu" (o sarkasmu v terapii píšu zde), nebo ostentativním odtažením, kdy mi - párkrát - při příchodu do terapie na otázku, jak se má, odpověděla hodně úsečně a s vyloženou nechutí. 

Teď, jak tu sedím a píšu, tak mě samozřejmě napadá otázka, jak to má T teď. Třeba proto, že byly Vánoce a ty loňské si – podle toho, co tenkrát říkala - vyloženě neužila. Určitě bych jí klid a pohodu přála – stejně jako každému jinému slušnému člověku.

Bohužel svět nefunguje spravedlivě, ale to už se opakuju…