Nechci být pořád sám, ale najít někoho je těžké

​Málokdy se na něco vyloženě těším, ale poslední dobou si užívám psaní s Klárou. Výhodou karantény je, že jsme nemuseli řešit, jestli se nějak uvidíme. Ne, že by někdo z nás tuhle možnost zmínil. Myslím, že nám oběma vyhovuje prostě si jen psát.
S Klárou už si píšeme dlouhé týdny a myslím si, že by z toho mohlo něco být. I když jsem se ještě loni vztahu bránil, asi mi chybí blízkost nějakého člověka. Zároveň předem vím, že to se mnou není jednoduché. Protože nějaké mizerné dny tam budou vždycky.
Pokud by to měla být tahle holka, bylo by v tom jedno velké plus. Ví, že trpím depresí, nemusel bych to před ní maskovat nebo hledat způsob, jakým jí to sdělit.

Dneska mám fakt depku 

Když jsem se rozešel s předchozí holkou po třech letech vztahu, malou chvíli jsem byl s jednou bývalou spolužačkou. Potkali jsme se pracovně, ale něco tam bylo už od střední školy. Tehdy jsem na to šel rychle, asi že mi na to vztahu tak nezáleželo, poměrně brzy jsme se spolu vyspali.
Netušila o mně nic, byla pořád happy a nechápala, že já ne. Definitivně to šlo do háje, když začala říkat takové ty věci „že dneska mám fakt depku". Možná to někdy řeknete taky, ani vám to nepřijde divné, když to od někoho slyšíte. Ale já jsem na to citlivý. Přestal jsem se jí ozývat, nakonec to pochopila a přestala mě shánět.

V životě jsem zažil i jiné holky, co měly něco jako samaritánský syndrom. Věděly, že mám depresi a měly pocit, že mě jejich láska a péče zachrání jednou pro vždy. Byly na mě občas až nesnesitelně milé, tvářily se, že všechno chápou a vydrží. A když to moc nefungovalo, protože jsem se pořád potácel ve svých chmurách, vybuchly. Začaly mi vyčítat, že se můžou přetrhnout, ale že mně je všechno málo. Nebo se mě vyptávaly, proč jsem depresivní, co to spouští. Jenže to já sám nevím.
Tak to už bych nikdy zažít nechtěl. Je to ostatně jeden z důvodů, proč se do vztahů moc nehrnu.

Myslí jako já, to mi vyhovuje 

S Klárou si občas o své depresi píšu, ale snažím se moc nefňukat. Ona se to naštěstí taky moc nevyptává. Tuhle mi napsala jednu zajímavou věc, která mě vlastně nikdy nenapadla. Podle ní jsou lidé s depresí hrozně silní. Protože musí vkládat hodně energie do toho, aby překonali svoje stavy a zvládali obyčejné věci, které většina lidí dělá nějak mimochodem.

Jinak si ale spíše píšeme o tom, co děláme, jakou posloucháme hudbu, posíláme si tipy na písničky nebo filmy. Nebo prostě debatujeme o tom, co se kde zrovna děje, co jsme četli a podobně.
Pracuje jako botanička, podílí se na různých výzkumech, myslím, že je ve svém oboru dobrá. Řekl bych, že v mnoha směrech uvažuje podobně jako já, je racionální, to mi vyhovuje. Tuhle jsme si dokonce chvíli povídali z očí do očí přes web, bylo to zvláštní, ale nebyl to úplně trapas.

Ale úplně naživo by to asi bylo lepší. Tak uvidíme. Koronavirus a roušky jsou už skoro pryč, možná nastal správný čas.