Tyto stránky používají k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto stránek s tím souhlasíte.

Přihlásit se

Uživatelské jméno
Heslo
Pamatuj si mě

Vytvořit účet

Povinné údaje
Jméno
Uživatelské jméno
Heslo
Ověření hesla
E-mail
Ověření emailu
Captcha *
Reload Captcha

Neustálá úzkost, panika a beznaděj. Můj život s depresí

Je mi pětatřicet a s depresí bojuju od nějakých sedmnácti let. Slovo bojuju možná není na místě, on to žádný boj není, spíš se s ní snažím nějak vyjít a překlepat období, kdy má nade mnou navrch.

Střídá se to. Mívám dlouhá depresivní období a naopak taky poměrně dlouhá období, kdy se cítím dobře. Poslední rok je příšerný. K depresím se přidaly úzkosti a vážně to je docela těžké.

Běžné věci mě stojí hodně úsilí, dá mi strašnou práci přinutit se dokončit pracovní zakázku. I tak jsem párkrát měl problémy s dodržením termínů. Chodil jsem pravidelně cvičit, baví mě to, ale teď to občas nedokážu. Dřina je dojít si nakoupit. Celý rok mán pocit úzkostiky, paniky a beznaděje, žiju ve strachu, přitom nemám důvod. V mém životě se ve srovnání s předchozím rokem nic nezměnilo.

Byl jsem proti lékům, ale pomohly mi

Nemám moc přátel, ale těch pár, s kterými se občas vídám, mě přimělo k tomu, abych se nějak sebral. Nejdřív jsem s nimi nechtěl nějak extra mluvit o tom, jak se cítím. Ale nakonec mě rozmluvili a bylo to dobře.

I díky nim jsem dospěl k tomu, že bych měl nad depresí nějak převzít kontrolu. Protože jinak by spolu s úzkostí mohla ovládnout můj život až moc.

Vždycky jsem byl proti lékům, přišlo mi, že je to pro slabochy. Asi nějaké dědictví z rodiny, můj otec se vždycky chlubil tím, že si nevezme acylpyrin. Chtěl jsem se objednat k psychiatrovi, ale když jsem zjistil, že objednací doba je skoro půl roku, zíral jsem. Dost mě to překvapilo, protože všude média chrlí rady o tom, jak člověk nemá být s depresí sám (obvykle se tohle vyrojí v momentě, kdy se někde stane nějakej průser, anebo se ufetuje depresivní celebrita). Chtěl jsem se na to rovnou vykašlat.

Já vím, že antidepresiva může předepsat i praktik, ale ten můj zná i moje rodiče, a proto jsem to s ním řešit nechtěl. Naštěstí mi kamarád protekčně vyjednal psychiatra, svého známého a ten mi léky předepsal. Musím říct, že i když chvíli trvalo, než se užívání projevilo (a nežádoucí účinky jsou první týdny opravdu výživné), je to úleva. Beru je zatím čtyři měsíce a zatím bych neměl přestat. Cítím to trochu jako selhání, ale zatím si pro předpis vždycky dojdu.

Cynik ve mně promluvil

Rozhodl jsem se ale, že se nechci spoléhat jen na prášky. Když se mi po nich ulevilo – trvalo tedy asi měsíc, než se to stalo – začal jsem se zajímat o to, jak jinak by se taky dalo předejít záchvatům deprese, úzkosti, špatné nálady. A co bych pro to mohl udělat. I proto jsem začal chodit na psychoterapii, moc velkou radost tam ze mě asi neměli, nemohl jsem si odpustit některé cynické hlášky. Prostě mi terapie nejdřív přišla jako něco, co nemůže fungovat a taky jsem měl strach se do ní nějak víc ponořit, abych nad sebou snad neztratil kontrolu.

Ale po nějakém čase docházení na psychoterapii spolu s tím, co jsem si o depresích přečetl, se mi snad částečně povedlo změnit moje myšlení. Docela mě zarazilo, že mi trvalo celá dlouhá léta, než jsem na to přišel. A že jsem tolik věcí dělal blbě v domnění, že mi pomůžou.

Pití jako útěk

Třeba jsem dost pil. Alkohol mi pomáhal mírnit úzkosti, alespoň jsem si to myslel. Taky mi utlumoval myšlení, takže se mi v hlavě nehonilo pořád tolik otázek, což se mi jinak stávalo. Není mým cílem stát se abstinentem, nebyl jsem na pití závislý. Takže teď si dám pivo nebo víno příležitostně, když něco slavíme, grilujeme s kamarády nebo někam zajdeme. Předtím jsem dost pil sám.

Poslední roky, jak se moje deprese (nedokážu říct depka, protože to říká každý, kdo měl zrovna špatný den) zhoršovala, jsem taky vyhledával změny. Měl jsem pocit, že když se třeba přestěhuju nebo změním práci, pomůže mi to. Ale to se samozřejmě nestalo. Jen přibyl strach, zda na volné noze jako grafik seženu dost zakázek. A ještě jedna věc, cvičím teď jógu, které jsem se vždycky smál. Nikam nechodím, to bych se asi styděl, ale doma mě to baví.

Zahodil jsem vztah, o který jsem přitom stál

Související Články

 

Komentáře

Zatím nebyly přidány žádné komentáře. Buďte prvním, kdo napíše komentář
Máte Již Registraci? Přihlašte se zde
Host
pondělí 6. červenec 2020
Pokud se chcete zaregistrovat, prosíme vyplňte uživatelské jméno, heslo a vaše jméno.
© 2019 Jemiblbe.cz // PHK MARKETING s.r.o.
click here