O délce sezení v terapii

​Když se rozhodnete, že oslovíte nějakého terapeuta, zpravidla nahlédnete do jeho ceníku – tedy za předpokladu, že daný terapeut má vlastní webové stránky s ceníkem. A tam se obvykle dočtete i o variantách sezení. Základní sezení trvá obvykle 45 – 50 minut, delší 80 – 90 minut. Delší sezení je logicky dražší (že time is money, platí i pro pomáhající profese ;-)).

Kromě délky sezení si domlouváte také frekvenci setkávání. Odborná literatura doporučuje sezení 1x týdně, 1x za 14 dní je už hodně na hraně. Kdybyste si chtěli střihnout velkou psychoanalýzu, můžete se na terapeuta těšit dokonce 2 - 3 týdně (to už je jen pro opravdové masochisty ;-)).

Já se s mojí terapeutkou (T) domlouvila hned od počátku na devadesáti minutách (1x týdně), protože nesnáším časovou tíseň. Vždy, když potřebuju něco řešit, mám ráda dostatek času – je jedno, jestli jde o pracovní meeting s kolegy, anebo kafe s nejlepší kamarádkou. Mám tu zkušenost, že uspěchaná rozhodnutí a uspěchané dialogy jsou úplně k ničemu. Navíc když člověk přijde do terapie a má před tím pracovní schůzku, anebo třeba jen pitomý telefonát, potřebuje nějaký čas na to, aby se „naladil".

Po asi pěti sezeních mi došlo, že "devadesátky" jsou jediným možným řešením.  Skutečné "já" do terapie obvykle přišlo až po několika desítkách minut, do té doby to bylo z mé strany dost povrchní. A pak ještě něco: jakmile jsme se přiblížili k poslední dvacetiminutovce, už jsem se vyhýbala citlivým bodům, neboť jsem nechtěla z terapie odcházet „rozhozená".  A vlastně mi to bylo líto. Bylo mi líto, že máme tak málo času. Už jsem psala, že jsem poměrně nesdílná a nedůvěřivá a potřebuju čas, abych se s protějškem „oťukala". První dva měsíce byly neskutečně složité, protože – ačkoliv se T v našem úvodu velmi sebeodhalila – jsem měla vždy po týdnu pocit, že se opět seznamujeme. A když jsme u toho sebeodhalování, sama T se mi svěřila s tím, že chodí ke své terapeutce na devadesát a velmi jí to tak vyhovuje.

Opakovaně mě napadalo, jak by pro mě bylo jednodušší, kdybych měla nějakou celodenní terapii. Ráno začátek, večer konec. Úplně vidím, jak ráno s ostychem koktám něco o tom, co jsem dělala minulý týden, a u odpolední svačiny ze mě vypadne to podstatné. A to prostě proto, že si na T tak nějak zvyknu a získám ten pocit bezpečného prostoru, kde se každou hodinu či hodinu a půl nestřídají ti samí lidé a nepodávají si kliku u dveří (mimochodem tohle nechtěné potkávání se s ostatními klienty je taky kapitola sama pro sebe, možná o ostatních klientech něco napíšu…). Já vím, že tahle moje fantazie o celodenní terapii poněkud opomíjí chudáka terapeutku, která by po takové "šichtě" asi byla zralá na nějakou intervenci od kolegů... ;-)

Ptala jsem se jednou své hodně dobré kamarádky, co na terapii chodí už roky, jak to má s délkou sezení, co jí vyhovuje. Její odpověď mě uklidnila, že nejsem tak úplně divná: „Chodím na dvě hodiny a někdy tam sedím i tři, když má na mě čas. Nejdřív se rozkoukávám, pak začnu povídat, pak se k něčemu náročnýmu dostaneme, no a pak třeba hodinu brečím."

Ufff.

Taky bych se chtěla někdy rozbrečet. Klidně v terapii. Doufala jsem tajně, že naše terapie dozraje až k takhle "hlubokým" momentům. Ale bohužel.