Ony byly mladé holky, já vdaná paní, ale víno rozdíly smazalo

Když jsem si po měsících abstinence na mateřské – nepila jsem kvůli kojení – zase dala víno, došlo i, jak strašně mi to chybělo. Protože sem ten večer s kamarádkou vypila tak hodně, vyčítala jsem si to kvůli Julince. Hledala jsem si proto na internetu, jestli jsem jí neublížila.

Vždyť kojíš!

Našla jsem, že něco podobného se stává celkem běžně. Nebo že i kojící matky si občas dají víno nebo pivo. To mi nechutnalo, stejně jako tvrdý, ale proč bych si občas nemohla dát víno? O tom popíjení s Janou jsem Honzovi nic neřekla, ale když se vrátil, chtěla jsem si s ním dát dvojku. Překvapilo mě, že byl ostře proti, vždyť přece kojím.

Je pravda, že když jsem byla těhotná, Honzovi jsem neříkala, že si víno tu a tam dám. Tušila jsem, že by se mu to nelíbilo. Mezitím bylo Julii půl roku, byla s ní větší zábava, ale taky péče o ní začala být náročnější. Už tolik nespala, chtěla zábavu.

Byla rozkošná, ale většinu času jsem s ní byla sama. Tu a tam plavání nebo cvičení s miminky to moc nevytrhlo. Honza tak jako už asi dvacet let jezdil ráno pryč před osmou a nevracel se před šestou. Večer si užíval koupání Julinky, ale jinak bylo všechno kolem ní na mě. Ale nechci si stěžovat, byla vážně hodné miminko.

Máme mimino, budeme doma

Lákala jsem kamarádky na návštěvu, ale věčně neměly čas. Vymlouvaly se na práci, měly své městské zábavy, chodily do fitka, do kaváren, na víno, cestovaly. Honza byl toho názoru, že cestovat s dítětem do roku není dobrý nápad a tak jsem se na dovolenou u moře zatím jen těšila. On sám tak víkendy s kamarády docela omezil. A slíbil mi, že až přestanu kojit, budu si taky moc někam vyrazit. A kamarádky v okolí? Nekonaly se, moc mladých rodin u nás nebydlelo. A když, měly už děti trochu starší.

Občas jsem proto vzala Julii a jela do města za holkama sama. Ale hovory docela vázly, chyběly nám nové společné zážitky. Navíc, ony byly mladé holky, já vdaná paní, i když jsme byly stejně staré. Ale kdykoli jsme se viděly, nechybělo víno, vždycky jsem se nakonec vracela domů s lepší náladou.

Jenže něco podobného se mi povedlo jednou za měsíc maximálně. Co kdybych si prostě koupila víno domů? Napadlo mě jednou. Copak jsem alkoholik? Okřikla jsem se.

Jít do obchodu a koupit si víno s vědomím, že si ho dám sama doma, bylo docela těžký. Tehdy poprvé. Ale dokázala jsem to. Jestli se to tak dá říct. Možná jsem dokonce pokladny blekotala něco o tom, že to mám na vaření, aby nebylo divné, že si pití kupuje ženská s kočárem.

Lepší nálada na dně skleničky

Domů jsem se tehdy strašně těšila. Pamatuju si, jak jsem Julii svlékla, dala na hrací deku, nalila si a napila. Bylo to super. A bylo to tak jednoduché!

Nevypila jsem lahev celou, vůbec. Tehdy a ještě dlouho potom mi stačily ke štěstí dvě deci. Manžela jsem vítala usměvavá, s dobrou náladou, těšila jsem se na sex s ním, který mě přitom pár měsíců od porodu moc nezajímal. Honza nic netušil.

Později mi řekl, že si myslel, že jsem tehdy konečně přišla na chuť mateřství i našemu bydlišti. A za to byl rád. Hledat za tím víno ho vůbec nenapadlo. ¨

A já už se nestyděla kupovat víno v sámošce, protože jsem si ho objednávala on line v rámci velkého rodinního nákupu jídla. Honza mi důvěřoval, nikdy nekontroloval, za co a kolik utrácím. Je fakt, že já jsem nikdy nebyla rozhazovačná.

Za pár měsíců už jsem pila denně a dvě deci mi přestávaly stačit. Jen jsem si hlídala, abych se neopila natolik, že bych se nemohla stara o Julii. Nebo aby Honza něco poznal.