Sebeodhalení terapeuta? Ano, ale ne kompletní striptýz, prosím

​Z prvního článku, kde jsem popisovala začátek naší „punkové psychoterapie", vyplynulo, že nepatřičné sebeodhalení terapeutky (T) bylo kamenem úrazu našeho setkávání a nevratně poznamenalo náš psychoterapeutický vztah. Sebeodhalení terapeuta ale nemusí být na škodu, když je provedeno tak nějak „citlivě", ve správné míře a ve správný čas.

Sebeodhalení terapeuta

Co je to vlastně sebeodhalení terapeuta? Podle odborných textů jde o situaci, kdy terapeut sděluje informace o sobě, o svém životě, o svém prožívání atd. Přístup psychoterapeutů k sebeodhalování se samozřejmě liší. Údajně také záleží na psychoterapeutických směrech: tak například psychoanalytici prý o sobě nehovoří prakticky vůbec, naopak kognitivně-behaviorální terapeuti či terapeuté experienciální a humanističtí s tím takovou vědu nedělají. Otázkou samozřejmě je, co přesně se klientovi sděluje.

Záleží totiž na klientech, jak takové sebeodhalování budou přijímat. Někteří klienti samozřejmě chtějí například vědět, jestli dotyčný terapeut má doma partnera a děti – to třeba v případě, kdy se hovoří o domácích neshodách a jejich dopadu na děti. Mnoho takových klientů totiž ocení, když ví, že ten na druhé straně má sám zkušenost s partnerským vztahem a výchovou potomků.

Klienty ale třeba vůbec nemusí zajímat to, že terapeut pravidelně dochází na sezení pozdě, protože nestihá tramvaj, která mu ujíždí proto, že se mu při ranním venčení opakovaně zabíhá bígl. Vyprávění terapeuta o životě s bíglem, který občas chytí stopu a na chatě o něm nevíte celý víkend, může klienta, jenž není chovatelem loveckého psa, dost štvát.

Mně se líbí závěr studie kanadských vědkyň Robin Eveallové a Cristelle Audetové, ve které popisují negativní dopady na ta sebeodhalení terapeuta, která jsou příliš častá, trvají dlouho, obsah se opakuje a je málo relevantní k problému klienta. Dochází tím totiž k přesunu pozornosti k terapeutovi a v klientovi může vyvolávat nežádoucí potřebu péče o terapeuta.

Tenhle závěr vnímám jako trefný a k mé zkušenosti sedne jako prdel na hrnec.

Sebeodhalení terapeutky žádoucí i nevyžádané

Co jsem v naší punkové terapii vnímala jako žádoucí sebeodhalení, bylo třeba to, že jsem věděla, jakou má T předchozí praxi (něco se dalo vyčíst na internetu, na něco jsem se doptala). Co už bylo redundantní informací, bylo například to, jak dlouhý měla poměr s určitou osobou, jež je – shodou okolností, o kterých jsme před zahájením terapie nevěděly - kolega mého spolužáka. Tohle už jako klient vědět nechcete a nepotřebujete. Ale T vám tuhle informaci vnutí pravděpodobně proto, abyste si nemysleli, že nemá zkušenosti s dlouhodobými vztahy, když už vám chce přece radit, jak si to máte doma uspořádat. Ufff.

Na moji otázku, proč si T vybrala zrovna psychiatrii, mi T odpověděla, že jí to nakonec připadalo lepší, než se dívat do různých tělních otvorů. Tomu naprosto rozumím a taková odpověď mi přišla velmi sympatická. Co už si ale mohla T nechat pro sebe, je anamnéza nejbližších osob, protože to je prostě už hodně za čarou.

A co vnímám jako vyložený průšvih, je tahání vlastní individuální terapie do našeho punkového sezení. Chcete vědět, co říká jiná terapeutka vaší terapeutce na jejich sezení? Jak například popisuje tato jiná terapeutka duši vaší vlastní terapeutky? Já to vědět nechtěla a neptala jsem se na to. Sprcha nevyžádaných informací vždy přišla například poté, co jsem se zeptala, jak se T má. To pak zahájila monolog o tom, že byla včera na své terapii a že tam probírali to a to.

Mnohé útržky z těchto monologů si dodnes pamatuju, stejně jako si pamatuju rodinné „nastavení" napříč generacemi této mé ex-T. Úplně zbytečný. Vlastně bych spíš řekla, že to bylo pro náš terapeutický vztah zhoubný.

Vždyť jsem se omluvila!

Jak jsem psala v předchozích článcích, v daný čas se T ulevilo, že si může o některých věcech „pokecat", může to vyventilovat a dočká se patřičné odezvy. Jenomže po čase se T ohlédla a zhrozila se, co mi to všechno navykládala. Bohužel místo zdravé sebereflexe, že to nezvládla, přišla její potřeba naši terapii „postavit do latě". A to takovým způsobem, že její chování občas působilo až hostilně. Ale to až v druhé polovině naší dvacítky sezení, kdy jsem se pod vlivem takové změny chování začala sama sebe ptát, co se to děje a co jsem udělala špatně.

Změna v chování terapeuta musí – logicky – klienta zmást. Přichází spousta otázek a pochybností. U mě jednou z největších záhad bylo to, kdo tahle punková terapeutka opravdu je. Moje zmatení nad výraznou proměnou přístupu T nastolilo přesně tuhle otázku: kdo tahle ženská – proboha - je a proč to dělá? 

V terapii jsem to ke konci několikrát řekla, že si tuto otázku kladu. Reakcí byl potutelný úsměv, krčení ramen a dovětek, že se mi přece omluvila. A to je fakt. V rámci "osvěžení paměti", kdy jsem terapeutce připomínala, jak naše terapie začala a co se vní dělo, mi T opravdu řekla, že se omlouvá. Ale taková omluva je vám docela k prdu, když máte v hranicích guláš a terapie se ubírá do Paďous.

V rámci pudu „záchovy terapie" jsem na otázku, kdo tahle T opravdu je, aktivně odpověď nehledala (myslím mimo sezení). Jako bych tušila, že budu velmi zklamaná. Jako bych díky tomu, co jsem už o T věděla, měla někde v podvědomí strach, že hledám pomoc u někoho, kdo absolutně neodpovídá mým představám o kompetentním, zralém profesionálovi. A bála jsem se potvrzení.

Nehledat a nepátrat jsem vydržela dlouho. Až někdy dva, tři měsíce po ukončení naší punkové terapie jsem se rozhodla získat kompletní obraz této – bývalé - terapeutky. To proto, abych to, co se přihodilo, dokázala nějak pochopit a zpracovat. O tom příště.