Sláva vítězům, poražené nevidím

Je to už nějaký pátek, co jsem napsala poslední článek. Nehledejte v tom pandemii koronaviru, tohle šlo zcela mimo mě. Žádný strach ani panika se nedostavily, naopak jsem si velmi užívala to, že nemusím s dětmi vstávat do školy a všechno nějak plyne.

Poslední týdny jsem hodně trávila přípravou na jeden velmi složitý projekt, jehož realizace mě čeká následující měsíc. Lauru a její problémy jsem zcela vytěsnila. Došlo mi, že tak jako mnohokrát v minulosti jsem přikryla všechny moje sračky, abych se mohla stoprocentně soustředit na něco momentálně velmi důležitého. A jsem si taky plně vědoma toho, že tyhle „přikryté sračky" se jednou vrátí v podobě kostlivců, kteří vylezou v momentě, kdy to budu nejmíň potřebovat. Ale jinak to teď neumím.

Je tohle konec?

Je možné, že dnes píšu úplně poslední článek mého blogu. Blog mi neskutečně pomohl se s mnoha věcmi vyrovnat. Sdílení mých zkušeností s mou první terapií mělo jednoznačně hojivý efekt, anebo alespoň analgetický, zmírňující bolest. E-maily jiných klientů popisující podobné problémy, ale taky e-maily odborníků se slovy podpory, mi dodávaly hodně síly. Přicházejí dodnes, protože blog, ač spěje ke svému konci, žije dál svým životem a stále si nachází nové a nové čtenáře.

Laura teď ale nevidí důvod, proč dál psát. Možná už ani nechce být Laurou. Možná je čas tohle všechno uzavřít.

Co dál?

Nenalhávám si, že moje problémy neexistují. Vím, že nezpracovaná traumata, která v sobě mám a která se vrací, se nevypařila. Moc dobře vím, že tohle je něco, co tady bude se mnou navždycky, dokud „to" nějak nezačnu efektivně řešit. A i potom tady budou, jen se s nimi bude lépe žít.

Možná si říkáte, že od toho jsou tady ty zástupy skutečných odborníků, kteří mi budou umět pomoct. To jsem si taky myslela, ale je to opravdu hodně, hodně složité.

Já a další terapeutky

V uplynulém půlroce jsem úplně nelenila, ač jsem se o tom v blogu nezmínila. Opravdu jsem sebrala odvahu a kromě sezení se spřátelenými terapeuty s psychiatrickým vzděláním, kteří se ze své „punkové kolegyně" otevřeně hroutili, jsem zkusila zcela normální terapii s někým, kdo mě nezná.

Výsledek po cca tuctu sezení byl skličující.

V podstatě každé sezení vypadalo tak, že souběžně s naším terapeutickým hovorem mi v hlavě „na pozadí" běžely další procesy, které vyhodnocovaly, co mám na danou otázku říci, aby to „nebylo špatně" jako v minulé punkové terapii. Moje ex-T totiž, jak jsem psala v minulých článcích, ráda hodnotila, komentovala, srovnávala atd.

Můj mozek si během sezení dokázal přesně vybavit, co jsem na stejné otázky odpověděla tenkrát „v punku", jaká byla tehdejší reakce „punkové terapeutky" a pak přišla rozhodovací fáze, jestli bych teda neměla odpovědět jinak a co z toho pak bude za důsledky. Prostě celé to bylo úplně na hovno, autenticita nula.

S T jsem to párkrát probírala a došly jsme k tomu, že jsem punkovou terapií docela dost poškozená. Naštěstí T měla svatou trpělivost, byla moc hodná (někdy až moc) a snažila se to se mnou prolomit. Nicméně teda dost bez výsledku. Naši snahu pak ukončily nečekané události na straně T, které nám znemožnily v práci pokračovat.

Nevzdala jsem to a po čase oslovila jinou terapeutku, která… která má prostě skvělé PR a to je asi tak všechno, co má. Myslela jsem si, že tahle podobně laděná osoba by mi mohla trochu porozumět. Bohužel za cenu 3 000 Kč za 90 minut jsem se dozvěděla jen plytké moudro, že i na spáleništi může vyrůst květina. Bože… Po dvou sezeních mi došlo, že tahle paní je sice skvělý businessman, ale že v jejím způsobu práce postrádám zejména hloubku a empatii, což zjevně není automatickou výbavou všech klinických psychologů. Prostě u této paní jsem naštěstí včas pochopila, že tudy cesta nevede.

No a tím se jaksi vyčerpala moje ochota někoho dalšího hledat a zkusit udělat něco pro to, aby mi bylo dobře.

Pak, jak jsem psala v úvodu, už stejně přišla potřeba se maximálně soustředit na něco jiného a já se rozhodla všechno nějak zabetonovat a asi se to podařilo.

 

Když může být každý vítěz

Včera jsem si přečetla některé články z mého blogu a musím říct, že mám ze sebe radost. Hodně velkou bolest jsem dokázala překlopit do článků, které trefně popisují mé pocity, myšlenkové pochody, ale také momenty, které se přihodily v terapii.

Jiní terapeuté a pedagogové dnes na tento blog odkazují své studenty ve výcviku, aby si přečetli o tom, co se může v terapii stát, když se to nebude dělat úplně dobře, a co si z toho pak klient odnese. Přijde mi to jako ten nejlepší možný způsob, jak se s tím vším vypořádat.

Pozn.: Tak jistě, mnozí mi radili napsat stížnost na ČAP (Česká asociace pro psychoterapii), anebo danou terapeutku pěkně „osolit" na jejím profesním profilu v seznamu psychiatrů a psychoterapeutů. Jsem ale daleka toho se dané terapeutce veřejně a adresně mstít, protože to zaprvé není můj styl, zadruhé vím, že tenhle blog má výrazně větší efekt a moc něco změnit k lepšímu.

Cítím, že jsem v té nezáviděníhodné situaci, která trvala mnoho, mnoho měsíců, nakonec zvítězila sama nad sebou. Našla jsem způsob, jak pomoct sobě a zároveň pomoct i ostatním – terapeutům, klientům a koneckonců i samotné punkové terapeutce. I ona může být vítězem tohoto příběhu. Bude stačit, když si uvědomí své chyby a vyvodí si z toho závěry, které ji posunou dál, a budou z toho benefitovat další klienti.

Za sebe jsem udělala vstřícný krok a punkové terapeutce nedávno napsala, že když si někdy – teď už se značným odstupem času - bude chtít o našem punku popovídat někde na neutrální půdě, jsem připravená. Náš neukončený Gestalt může po roce získat dokonalý tvar, a to by byl vážně velký happy end.

Držte mi palce. Vlastně držte nám palce.