Tyto stránky používají k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto stránek s tím souhlasíte.

Přihlásit se

Uživatelské jméno
Heslo
Pamatuj si mě

Vytvořit účet

Povinné údaje
Jméno
Uživatelské jméno
Heslo
Ověření hesla
E-mail
Ověření emailu
Captcha *
Reload Captcha

Ukončení psychoterapie: punk se opět hlásí o slovo

Znáte ty filmy, které začínají koncem? Ty filmy, kdy na začátku víte, co se děje na konci příběhu, a teprve pak se filmaři rozvypráví, co tomu předcházelo?

Tak takový blog, kdy se začíná koncem, nemám, protože vlastně ten příběh ještě neskončil. Teda „psychoterapie" skončila, ale tím neukončeným Gestaltem si to celé žije dál vlastním životem, čemuž se snažím tímhle blogem (snad ne úplně marně) zabránit. Prostě pomyslná tečka je zatím v nedohlednu, neboť jak řekla jedna velmi zkušená odbornice: „Lauro, tahle re-traumatizace, to je nadlouho." Podle ní se budu tak rok, ale spíš víc, dostávat z této zkušenosti (za předpokladu, že si najdu vhodného terapeuta), no a pak si teprve můžu začít řešit to, co se mi dělo předtím, kvůli čemu jsem vůbec do této punkové terapie šla.

Nebudu čtenáře dál napínat a vybalím ten konec terapie.

Byly jsme asi u patnácti sezení, když jsem měla pocit, že se T odtahuje. Byla to zrovna doba, kdy moje dítě čekalo na náročnou operaci a já věděla, že se budu muset na delší dobu vrátit do nemocničního prostředí, které mi vskutku nedělá dobře. Prvním náznakem, že se něco děje, bylo to, že jsem T v emailu žádala, jestli můžeme v tuto dobu terapii přesunout do písemné podoby, abych měla nějakou psychickou podporu po ruce, až bude nejhůř. Tuhle žádost T přešla mlčením, respektive žádnou reakcí typu ANO / NE.

A tady jsem už v podvědomí tušila, že se něco děje. Měla jsem třeba sny, kdy jsem přišla do terapie a místnost byla prázdná, jen uklízečka prohodila cosi, že terapeutka už odešla. Jindy se mi zase zdálo, že jsem přišla do terapie a místo mojí T tam byla cizí ženská, která mi suše oznámila, že teď terapii přebírá ona, že se nám ta terapie nějak zvrtla. A ona že tu naši „cochcárnu" dá do pořádku.

Prostě jsem věděla, že se něco děje, byť o tom v terapii nepadlo žádné jasné slovo.

Nemocnici jsem s dítětem přežila, dokonce jsem T poslala i nějaké fotky, za což mi nevyhubovala, a pak jsem odjela do lázní, kde se dítě tak nějak dávalo dohromady. Po dvouměsíčním martýriu mezi doktory jsem v lázních byla úplně vycuclá, ale to nejhorší teprve mělo přijít.

Jedenáctá kapitola knihy „Jak selhat jako terapeut" (o knize jsem už několikrát v blogu psala) má výborný název: „Jak neukončit terapii". Autoři zde radí psychoterapeutům, jak se vyhnout chybám při ukončování terapie, aby z toho (zejména) klient vyšel bez úhony. Tato kapitola má další čtyři podkapitoly, které se věnují častým chybám. Mě zaujala podkapitola, kde se mluví o ukončení a opuštění. Tedy jde o to, aby klient měl pocit „absolutoria" (pakliže byla terapie úspěšná a klient již pomoc odborníka nepotřebuje), případně aby měl pocit, že o něj bude dále postaráno – to je ten případ, kdy terapie z nějakého důvodu už takto pokračovat nemůže, klient ale odbornou pomoc potřebuje, takže je předán jinému terapeutovi. Každopádně se nesmí stát to, že klient získá pocit, že se na něj terapeut vybodnul.

Ukončení terapie? Esemeskou!

Autoři zmíněné knihy, ve které popisují nejčastější chyby, by asi žasli, kdyby viděli konec naší terapie. Když jsem totiž z lázní napsala T esemesku, že bych chtěla další termíny, dostala jsem odpověď, že ano, ale že už ne na devadesát minut, ale jen na padesát. O délce sezení jsem psala v jiném blogu zde a samozřejmě moje terapeutka věděla moc dobře, že ty devadesátky jsou pro mě jediné přijatelné a že bych na krátká sezení nechodila, protože byl to bylo zbytečné utrácení peněz za něco, co mi nefunguje. Prostě je to ta situace, kdy klientovi, kterého se chcete zbavit, nabídnete nějakou službu, o které vám předem několikrát řekl, že ji nechce či nepotřebuje.

Takže následovala esemesková přestřelka, kdy jsem se mimo jiné dozvěděla, že sama tahle moje terapeutka už ke své psycholožce nechodí na devadesát ale na padesát minut a moc jí to vyhovuje. Je mi záhadou, kde T přišla na to, že by naše potřeby mohly být podobné. Každopádně rušení zaběhlého settingu esemeskama je ze strany terapeuta docela bizár a není divu, že jsme se nedomluvily. Tahle jednoznačně neučebnicová komunikace skončila tím, že mi T napsala, ať buď beru těch padesát, anebo ať už nechodím.

Takže T mi ani nedala šanci si tuhle punkovou terapii uzavřít vícero devadesátkami, abych měla alespoň nějaký konec. Nenabídla mi ani žádného kolegu/kolegyni, který by si mě na ty devadesátky vzal. Takže nám po mém příjezdu z lázní zbyly dvě devadesátky, které to jako měly ukončit a které byly opravdu výživné.

Na úplně poslední setkání jsem přinesla 23 růží – za každé sezení jednu. Když je dávala T do vázy a váza vypadala, že se převrátí, upozornila jsem na to. Reakcí T byla sarkastická poznámka: „No to je možný, s váma fakt člověk neví, co se přihodí!" Dodnes mi tohle rezonuje hlavou a je asi zbytečné se ptát, za bylo víc nestandardní chování moje jako klientky, anebo její – jakožto terapeutky.

Ovšem vrcholem bylo to, když v rámci diskuze o tom, kdo se na koho vysral (takhle jsme to opravdu pojmenovaly), T zcela devalvovala moji zakázku slovy o tom, že já – taková silná ženská – se hroutím z doktorů a různých prkotin. Tohle asi nikdy nezapomenu. Po více jak dvaceti sezeních tahle punková T zcela zpochybnila moje trauma, které mě přivedlo do terapie. Byla jsem šokovaná a dodnes téhle její potřebě mě ještě víc "zranit" moc nerozumím.

Takže když to celé shrnu, tak naše ukončení terapie bylo vlastně formou esemesek. Dvě poslední sezení, o kterých třeba napíšu zvlášť, už byly jen takovou jedovatou třešničkou na našem punkovém psychoterapeutickém dortu.

Občas přemýšlím, čím jsem si tenhle neukončený Gestalt „zasloužila". A vždycky dojdu k tomu stejnému: T se prostě během měsíců „rozsvítilo" a řekla si, že tohle se přece v terapii nedělá! Mít jako klienta někoho, kdo zná její osobní trable (protože se s nimi T sama svěřila, anebo se pod svým skutečným jménem rozepsala na sociálních sítích ve veřejných skupinách), kdo je seznámen s rodinnou anamnézou poloviny jejích příbuzných (protože se o ní sama T rozpovídala), kdo zná problémy ostatních klientů čekajících na chodbě (protože měla T potřebu mě s nimi srovnávat) atd. atd. – uznejte, že tohle je pro terapeuta, který už je z největších osobních sraček venku, velmi nepohodlné. 

Jenže právě proto, že o T tohle všechno víte a vidíte ji nejen jako terapeutku, ale hlavně jako člověka z masa a kostí (spíše teda z kůže a kostí…), koukáte na ni „globálně". Nevidíte ji jako to „nemehlo", co vás v terapii poškodilo. Vidíte ji jako bojující stvoření, které ve snaze „přežít" a vyřešit své problémy nemůže opustit svou práci, kde třeba dělá velké chyby.

Tohle je totiž ten pravý Gestalt. To je ten celek, ze kterého nemůžete oddělit vůbec nic. A tenhle celek mi právě – i s odstupem času – hodně chybí…

Hranice v psychoterapii
Neukončený Gestalt

Související Články

 

Komentáře

Zatím nebyly přidány žádné komentáře. Buďte prvním, kdo napíše komentář
Máte Již Registraci? Přihlašte se zde
Host
pátek 24. leden 2020
Pokud se chcete zaregistrovat, prosíme vyplňte uživatelské jméno, heslo a vaše jméno.
© 2019 Jemiblbe.cz
click here