Za tohle ti neděkuju

Já jsem to neviděla. Byla jsem oslepená láskou. A to jsem si byla jistá, že nejsem. Po těch sračkách, kterýma jsme si spolu od začátku prošli, jsem se snažila ty věci nevidět. Chtěla jsme mermomocí ten vztahu udržet. Přece nedam do něčeho tolik energie, abych to zase ukončila. Jenže s tebou je to těžký. Až abnormálně.

Už od začátku jsem poslouchala, že nejsem tvoje priorita. Což jsem taky cejtila. Proto jsem ti dělala scény, který jsi mi později vyčítal. Klidně i rok dozadu. Jenže já jsem byla šílená strachem, že mě opustíš. Tak moc jsem si tě vysnila, že jsem se tě nechtěla vzdát. A ty sis dělal, co jsi chtěl. Nikdy jsi mě nepodvedl, za což jsem ti nesmírně vděčná. Moc dobře víš, jak beru nevěru.

Myslela jsem si, že časem se tvojí prioritou stanu. Ale nestalo se tak. Vždycky bylo něco důležitějšího. Já jsem ani nechtěla být takovou tou prioritou kvůli který se posereš. Já jsem vždy pro svobodu. Jenže nemůžeš svojí dlouhodobou partnerku pořád brát jako "no, tak se třeba rozejdem, a co jsem mladej". Víš, jak to působí? Že jsem ti úplně u prdele. A já jsem vlastně asi trochu i byla.

Nikdy jsi se nesnažil. Já jsem přijela. Já jsem doprovodila. Já jsem lustrovala, když se něco stalo. Já jsem na tebe myslela. Já jsem udělala snídani. Jenže nikdy jsem nic nedostala nazpátek. A to je smutný ne? Ty jsi pro mě nikdy nepřijel, všechno byl problém. Naprosto všechno. Nikdy jsi mě nikam nedoprovodil. Ani sis nevážil toho, že jsem s tebou šla. Šla jsem ze svojí vůle, tak proč by tě to mělo tankovat? Ty přece nemáš povinnost tohle dělat. Aha. To je ale smutný, ne? Proč si někdy nezvedl zadek a něco pro mě neudělal? Proč jsi mi neudělal radost, jen tak? Vždyť o to ve vztahu jde, ne? Ne o dárky, ale o to dělat malý radůstky. Navzájem se těšit. Dost lidí se divilo, že pro mě nic neděláš, že je to zvláštní. Že oni to mají úplně jinak. Když jsem poslouchala holky, jak vyprávěly, co pro ně přítel udělal nebo je někde vyzvedl...

Ale to ne. To bylo až moc. Za těch skoro 5 let jsi pro mě fakt skoro nic neudělal. A já to brala jako úplně normální.

Komunikace probíhala podle tebe. Na telefonu jsi byl přilepenej, ale mě odepsat bylo příliš. Moje zprávy sis kolikrát ani nepřečetl, a pak se divil, o čem se to s tebou bavím. Ale, když jsem to neudělala já, tak jsi se hned ptal, proč jsem si jako ten odkaz neotevřela. Z mojí strany to problém byl, z tvojí nikdy.

Tvoje sobeckost dosáhla až abnormálních rozměrů. Nechápu.

Vídat jsme se mohli jen, když jsi chtěl ty. Nikdy ne v tejdnu, protože to si neměl čas. Ale 3 práce jsem měla já, ne ty. Už od začátku jsi se rozhodl, že vídání bude v tvojí režii. V neděli ses ptal, jestli teda už odjedu. Některý víkendy jsi se nechtěl vidět vůbec, protože jsi chtěl mít klid. Být jenom na počítači a hrát hry.

Některý víkendy jsme dokonce strávili tak, že jsi 6 hodin v kuse hrál a já byla vedle a vařila a uklízela. To bylo super no. I tvoji kamarádi se divili, co se to děje. Proč jsme ve stejným bytě, ale jiný místnosti.

A to bylo taky divný. Jak jsme byli jen vevnitř. Občas jsme teda jeli do aquaparku nebo na akci s kamarády. Ale to nebylo moc často. I tvoje máma se ptala, proč někam nejdeme a jen krčila rameny. Ale zároveň jsem ti to nikdy nevyčítala a nic nenavrhovala, protože jsem se chtěla uchránit výmluv, proč to nejde. Já taky nejsem extra cestovatel, ale občas se někam podívat, je podle mě normální. A pak si zasednou k filmu a odpočívat.

Další nepříjemností bylo to, jak jsi se zastával prvně těch druhejch, ne mě. Vždy jsi začal omlouvat ty ostatní a řikat, jestli to nahodou nebyla moje chyba. Třeba jsem se s někým na něčem dohodla a ten člověk to neudělal. A tvoje první reakce byla "A neudělala jsi jí něco?", promiň, ale není vždy problém na mojí straně. A ty bys to měl vědět, když ty si svou chybu nikdy nepřiznáš. Stejně jako, když jsem ti něco řekla o mojí rodině. Vždy si začal obhajovat druhou stranu a přitom to evidentně fakt byla kravina. Já si ráda pohovořím o tom, co jsem udělala blbě, ale myslel si hned, že je chyba u mě? Divný.

Další peckou bylo to, jak jsi mi předhazoval, že jsme spolu začali jako mladý a že sis nic neužil. A několikrát za vztah ses mě ptal, jestli toho nelituju. Já rozhodně ne. Ale ty ses přiznal, že nevíš, jestli toho nebudeš jednou litovat ty. Proč? A hlavně proč mi to říkáš několikrát? Tak se máš rozejít jako chlap a jít si hledat jiný holky, když už máš takový myšlenky. Já jsem ti nezakázala si najít někoho jiného. A tohle stejný si mi řekl nedávno. Opět jsem ti řekla, že si máš se mnou rozejít a najít si někoho jiného. A to jsem ti řikala klidným hlasem, tos mohl bejt rád, protože si dokážu představit, jak by ti jiný holka udělala hysterickou scénu.

Chtěl jsi, abych byla samostatná. Už jsem. Stala se ze mě tak samostatná osoba, že jsme tě přestala potřebovat. A to jsem si nikdy nepřála. Navíc jsem začala všechno špatný ignorovat, abych nebyla hysterka. Nakonec jsem tolerovala úplně vše. Neptala jsem se, kde jsi byl. Nebo s kým. Netušila jsem, co celý dny děláš. Tolerovala jsem, že nikam nechceš, že musím odjet, když chceš ty. Tolerovala jsem i to, že jsi se vůbec nesnažil. Ani si nepamatuju nějakou hádku. Tak moc jsem se bála, že budu za hysterku, že jsem nic nechtěla řešit. Protože ty by ses vymlouval. A já vlastně ten alibismus nedávala.

Potlačila jsem během toho vztahu svoje přání a chtíče. Přišlo mi to docela dlouho ok. A pak jsem si řekla, že bych pro svého partnera chtěla být důležitá. Chtěla bych, aby měl pocit, že mu za to stojím.

A u tebe mi to tak nikdy nepřišlo. A je smutný, že mi to říkají i ostatní. "Já ho mám ráda, a je to fakt fešák, ale pro tebe nic nedělá."

Nesnáším nucení a tlačení. Proto jsem to nedělala. Možná, že kdyby jo, tak by se něco začalo dít. Ale to nemám v povaze. Nesnáším, když někdo nutí mě, tak to nebudu dělat někomu jinému

Tyhle řádky jsem nepsala, abych na tebe nakydala špínu. Potřebovala jsem to ze sebe dostat. Je toho mnohem víc, šlo by to napsat všechno lépe. Ale mně je to už asi fuk.

Myslím, že kdybych pro tebe byla v žebříčku výš, tak by nám to mohlo klapat. Ale nejsem a nejsem si ani jistá, jestli to u někoho budeš mít. Nemáš tam ani ty rodinný příslušníky, kteří se k tobě celý život chovají krásně. To byla další věc, co mě mrzela. Jak jsi jim dával najevo, že tě moc neberou. Přitom oni tě milují a mně tu lásku taky poskytli. Určitý členy jsem si zamilovala a doufám, že vezmu odvahu a řeknu jim, jak moc hodní na mě byli a jak jsem si toho vážila.

Poslední moje slova jsou, že je mi to líto. Celé roky jsem si v 11:11 přála, abychom spolu prožili krásný život. Pokaždé jsem zavřela oči a naprosto upřímně si pro nás přála to nejlepší.

Bohužel jsem si uvědomila, že jsem se díky tomu vztahu zmenšila. Tolerovala jsem všechno a hrozně moc ustupovala. Přitom o sobě zas tak nízký mínění nemám. Ale kvůli tobě jsme se vzdala toho, čeho jsem ve vztahu chtěla s partnerem dosáhnout. Oboustranného zájmu a zdravého dávání a braní. Bohužel mě se toho vracelo fakt málo. Jenže já už to nedávám. Chci pro někoho být tak důležitá jako jsem sama pro sebe. Mám se až moc ráda na to, abych byla v koutě a nic neřekla.

Sbohem.