Tyto stránky používají k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto stránek s tím souhlasíte.

Přihlásit se

Uživatelské jméno
Heslo
Pamatuj si mě

Vytvořit účet

Povinné údaje
Jméno
Uživatelské jméno
Heslo
Ověření hesla
E-mail
Ověření emailu
Captcha *
Reload Captcha

Zahodil jsem vztah, o který jsem přitom stál

Deprese a úzkosti mi toho spoustu vzaly. Vlastně za mě rozhodly i věci, u kterých jsem si myslel, že je to projev mojí vůle. Je to samozřejmě trochu nadsázka, ale asi půl roku před tím, než se můj stav dostal na zatím největší životní dno, jsem se rozešel s holkou, s kterou jsem chodil tři roky. Byl to můj zatím nejdelší vztah.

Bylo mi tehdy třiatřicet, což je věk, kdy spousta lidí zakládá rodinu. Ale to mě vážně ani nenapadlo a ani dneska o tom neuvažuju. Nejsem moc člověk do párového života a asi ne jen kvůli depresím. Jsem trochu sobec, hodně potřebuju být sám, dělat věci svým tempem.

Ale s Janou mi bylo dobře. Asi i proto, že jí nebylo ani pětadvacet a neměla potřebu mě třeba nutit do společného, i když zpětně si myslím, že to možná chtěla. Ale já na podobné hovory nebyl a ona mě do toho netlačila.

Kašlal jsem na ni

Pracovala a studovala, byla třeba půl roku v Anglii a mně se vlastně zase tak moc nestýskalo, i když jsem se těšil, až se vrátí. Dost času jsme byli v mém bytě po babičce, jinak Jana bydlela se třemi kamarádkami v pronajatém bytě a myslím, že nám to oběma vyhovovalo. Když jsme chtěli být spolu, byli jsme, když jsem měl ty svoje nálady, zalezl jsem si k sobě domů.

Proč to skončilo? Můžu za to já, ukončil jsem to. Byl jsem líný do toho vztahu investovat víc, i když v té doby, kdy jsem začal na Janu kašlat, mě deprese nijak moc netrápily. Ale zrušil jsem třeba dohodnuté kino, nezvedal jsem jí telefony, protože jsem ještě spal, nedozvonila se na mě.

Věděla, že mám tyhle propady, ale tehdy už toho na ni bylo moc. Začali jsme se hádat, nakonec jsem já řekl, že chci být sám. Tehdy jsem to tak cítil. Dneska mi chybí, ale dohromady už to asi nedáme. Od té doby se nevídáme a myslím, že někoho má.

Vím, že je to na celý život

Ale dneska už bych se holky takhle nezbavil. Nehledám nikoho, bojím se, že bych ten vztah potopil kvůli depresi, ale asi sám být vždycky nechci, když tak o tom přemýšlím. Ale chci mít jistotu, že když zase kvůli depresi a úzkostem zase začnu někam propadat, budu vědět, co s tím. Vím, že se to bohužel může stát, deprese je na celý život.

Momentálně se cítím dobře a hrozně rád bych, aby to vydrželo. Ale je s tím nejméně tolik práce jako se vztahem a obojí najednou nevím, zda bych teď zvládnul. Ale jsem rád, že jsem se rozhodl o svých stavech promluvit a napsat.
Kromě blogu o tom někdy mluvím se svým okolím, třeba s matkou, otec bydlí jinde s druhou rodinou. Z toho jsem měl roky strach, je těžké takové téma nadhodit, ale kupodivu to nebylo tak hrozné. S kamarády už o tom zvládám mluvit docela dobře.

Bál jsem se, že budu za fňuknu, bolestínka, navíc deprese má takové negativní konotace, je to dobrý. Někdy si z toho dokonce dokážu udělat legraci. Ukázalo se taky, že kamarádi dokázali naopak otevřít nějaké věci, které pro změnu trápily je, to taky není špatné.

Měl jsem to říct dřív

Zpětně mě vlastně mrzí, že jsem o tom všem nemluvil dřív. Prospělo by mi to nejspíš i mému okolí. Nebo by to třeba nepřímo pomohlo někomu jinému, kdo je na tom podobně a našel by odvahu se otevřít. Nebo by jeho okolí spíše pochopilo, co se mu děje. Mám dojem, že u duševních nemocí je možná více než u jiných důležité, aby vás lidi vyslechli.

Ale je pravda, že sám jsem musel přijmout fakt, že mám deprese, abych o tom dokázal mluvit. To není úplně jednoduché třeba proto, že cool je být mladý, zdravý, plný energie a nápadů. To jsem já nebyl.

Nejtěžší rok aneb, když mě pohltila deprese
Neustálá úzkost, panika a beznaděj. Můj život s de...

Související Články

 

Komentáře 1

Host - Alena dne 4. 3. 2020 14:05

Dostala jsem se na tyhle stránky a Tvůj blog náhodou, když jsem hledala, jestli existuje něco jako "psychologické sezení" písemnou formou. Mám totiž pocit, že se na těch klasických nedokážu otevřít a jen tak naprázdno tlachám, aby nebylo ticho. Ale proč píšu tenhle komentář 🙂 Četla jsem Tvé články a dost často v nich poznávám své myšlenky/činy, přestože depresemi netrpím - já se sebou vleču životem jinou diagnózu. Měla jsem ale chuť napsat, že jsou lidi jako já, co Ti třeba alespoň částečně rozumí a nejsi sám....A.

P.s. a to to měl být krátký komentář 😀

Dostala jsem se na tyhle stránky a Tvůj blog náhodou, když jsem hledala, jestli existuje něco jako "psychologické sezení" písemnou formou. Mám totiž pocit, že se na těch klasických nedokážu otevřít a jen tak naprázdno tlachám, aby nebylo ticho. Ale proč píšu tenhle komentář 🙂 Četla jsem Tvé články a dost často v nich poznávám své myšlenky/činy, přestože depresemi netrpím - já se sebou vleču životem jinou diagnózu. Měla jsem ale chuť napsat, že jsou lidi jako já, co Ti třeba alespoň částečně rozumí a nejsi sám....A. P.s. a to to měl být krátký komentář 😀
Máte Již Registraci? Přihlašte se zde
Host
čtvrtek 9. duben 2020
Pokud se chcete zaregistrovat, prosíme vyplňte uživatelské jméno, heslo a vaše jméno.
© 2019 Jemiblbe.cz
click here