Žárlivost v (dechovkové) psychoterapii

​Při psaní nadpisu mě hodně zamrzelo, že už nemůžu psát o „punkové terapii", ale musela jsem ji přejmenovat na „dechovkovou". Inu co, pohled na věc se v čase mění a někdy potřebujete na utřídění myšlenek nejen ten hojivý čas, ale i někoho nezávislého, kdo se na daný problém podívá s opravdovým odstupem a otevře vám oči. Takže ano, budu dnes psát o žárlivosti v dechovkové terapii.

Žárlivost v psychoterapii

Kdo nikdy nečetl žádný z mých článků, mohl by možná z nadpisu usoudit, že já, klientka, jsem v terapii řešila svou vlastní žárlivost (například na partnera). Žárlivost podle statistik totiž patří mezi top 10 problémů, proč páry vyhledávají pomoc odborníka. Bohužel musím takového čtenáře zklamat: žárlivost ve vztahu s partnerem nemáme (ani jeden z nás nejsme žárlivec :) ), a tak jsem ji ani do naší dechovkové terapie jako „topic" k řešení vůbec nenosila.

Podle odborné literatury se ale v psychoterapeutickém vztahu může žárlivost objevit, a to typicky jako přenos u klienta. V rámci přenosu (klient přenáší na terapeuta své minulé zkušenosti, vztahy, emoce a neuvědomovaná očekávání) může klient vůči svému psychoterapeutovi pociťovat silné city, jako například lásku, nenávist, strach a právě také žárlivost.

Jak se taková žárlivost může v terapii projevovat? Na co klient žárlí? Třeba na ostatní klienty. Žárlivý klient chce mít svého terapeuta pro sebe a představa, že terapeut pečuje ještě o někoho jiného, může být pro žárlivého klienta velmi nepříjemná.

Ostatní klienti dechovkové terapeutky 

Taková žárlivost by mě v našem dechovkovém psychoterapeutickém vztahu ani nenapadla, byť se musím přiznat, že jsem občas o ostatních klientech mojí dechovkové psychoterapeutky (T), se kterými jsem si podávala kliku u dveří, přemýšlela. To zejména tehdy, když T o jednotlivých klientech v sezeních sama od sebe mluvila.

Měla třeba v terapii paní, která byla údajně „také hraničář" (ano, měla nás, klienty, tahle atestovaná psychiatra asi nějak onálepkované všechny, ale „hraniční" jsme byly prý jen dvě…) a ta dle vyprávění T udržovala intimní vztah se sedmi partnery současně (nemám na mysli skupinový sex :) ). Postupem času tohle „stádečko" zmenšovala a mám pocit, že v době, kdy mi T ukončila terapii, dané klientce zbyli jen dva, anebo tři. Ráda bych si myslela, že zde skutečně mohlo jít o výsledek úspěšné terapie. :)

Povídání o ostatních klientech bylo ze strany T poměrně běžné (už jsem psala i o sebeodhalování terapeutky), takže je logické, že určité pikantnosti mi prostě v hlavě utkvěly a občas jsem nad nimi přemýšlela. Rozhodně by mě ale nenapadlo na tuhle promiskuitní paní žárlit, stejně jako jsem nežárlila na paní, co byla v čekárně vždycky děsně smutná a působila vystrašeně. Ta měla zase vleklé zdravotní problémy. Protože jsem si sama něčím podobným prošla, pociťovala jsem lítost a moc si přeju, aby tahle paní „dopadla dobře".

Pak tam byli ještě další klienti s dalšími problémy, ale nechci moc odbočovat. Rozhodně si ale občas kladu otázku, jestli byla T indiskrétní i co se týče mě a jestli o mých problémech hovořila s ostatními klienty… Raději nedomýšlím…

Když terapeutka žárlí 

Může žárlit terapeutka? Ale jistě. I terapeutka si může v rámci protipřenosu v terapii odehrávat, respektive opakovat nějaký svůj nepěkný vzorec. Nejsem odborník na to, abych posuzovala, co si právě tahle Gestalt terapeutka končící výcvik řešila v našich sezeních, ale jisté je to, že žárlila, a ne zrovna málo.

První náznak žárlivosti přišel hned zkraje, když T zjistila, že jedna z mých nejbližších kamarádek je klinický psycholog a psychoterapeut s dlouholetou praxí. Reakcí bylo nějaké to její překvapené doptávání se, které jsem ukončila tím, že jsem jí řekla něco v tom smyslu, že kamarádka má radost, že jsem si konečně nějakou terapii našla a že jí (jakože terapeutce) vzkazuje, že se jí se mnou bude pracovat dobře.

Reakcí T na tenhle můj „vzkaz" bylo to, ať moje kamarádka laskavě neradí, jak má se mnou T pracovat. Bylo to samozřejmě zcela mimo, protože o tom, JAK má se mnou T pracovat, nepadlo ani slovo. Zkoušela jsem si představit, že bych ve svém oboru začínala já a že by mi nějaký hodně zkušený odborník po někom vzkázal, že ten projekt, na kterém právě začínám pracovat, je zajímavý a bude se mi na něm dobře dělat. Musela bych mít v sobě hodně nepokory a narcismu (?), abych takového člověka vypoklonkovala s tím, ať si laskavě svoje názory strčí za klobouk. Ne, taková opravdu nejsem.

Tenhle „trojúhelník", jak ho sama T nazvala, byl pro T velkým červeným hadrem. Nemůžu zapomenout na začátek jednoho pátečního sezení, kdy se mě T zeptala, jak se mám a co plánuju na víkend. Já odpověděla, že plánuju s Lenkou (říkejme mé kamarádce třeba takto) zajít někam na dobrou večeři. Odpověď T byla velmi podrážděná: „To nám v sezení neuběhlo ani pět minut a už tu máme Lenku?!" Ať se na mě nikdo nezlobí, ale tohle já vnímám jako jasnou žárlivou reakci. Byla to absurdní situace, kdy klient „dostal za uši" za to, že v terapii hovořil o své blízké kamarádce. Tahle epizoda proběhla někdy uprostřed našeho setkávání (hádám někdy okolo desátého sezení), kdy jsem tušila, že se něco děje, ale stále jsem nevěděla, co… Každopádně o Lence jsem se po tomto excesu už v terapii moc nebavila.

Ale nebyla to jen Lenka, na koho T zjevně žárlila. Jednou, a to už bylo na samém konci setkávání se, jsem na sezení zmínila, že se mi moc líbil rozhovor s psychoterapeutkou Leonou Dyrehauge na rádiu Wave. I v tomto případě byla T naštvaná a uraženě mi řekla, ať si za tou terapeutkou klidně jdu, když si myslím, že je tak skvělá.

Dnes, s dostatečným odstupem, mi to všechno přijde jako hodně ujetá reakce nehodná profesionála. Hodně jsem přemýšlela nad tím, proč takhle T reagovala. Nechce se mi věřit, že mě chtěla mít T „jen pro sebe", ale vše tomu nasvědčuje. Jako by si T přála, abych na ní byla závislá, abych měla jenom ji jako tu „blízkou osobu". Pak by její ukončení terapie bylo – kromě jiného - i jakýmsi trestem zhrzené terapeutky. Ale to už je jen spekulace.

Posraná terapie?

S Lenkou jsem některé střípky z terapie sdílela, ale rozhodně jsem jí nevyskládala celou mozaiku. O mnohém se Lenka dočetla až na mém blogu, a i proto původní „punkovou terapii" následně přejmenovala na „dechovkovou terapii".

Mé obavy jsou nyní takové, že až si Lenka přečte tenhle článek, dojde k dalšímu přejmenování. Opravdu jen velmi nerada bych zaváděla nový přívlastek. Tuším, že tentokrát by Lenka mohla hovořit o „posrané terapii". Lenko, radši na tenhle článek rychle zapomeň. A mimochodem – nezajdeme zase někam na večeři? :)