Zatím dobrý, sem tam panika

​Už víc jak šest měsíců se držím a daří se mi nespadnout do stavů, v nichž jsem se předtím plácal víc než rok. Netvrdím, že jsem pořád šťastný. Nejsem a vlastně nikdy nebudu, to už vím. Nevím, jak se cítí lidí, kteří tvrdí, že se z něčeho dokážou radovat každý den. Někdy si říkám, jestli to není jen taková póza. Já jsem rád, že se mizerně cítím jen občas. Radost z toho, že jsem na tom celkově líp, mi kazí občasné záchvaty paniky.

Pořád ještě beru antidepresiva, ale říkal jsem si, že v létě s tím přestanu. Chci to zkusit. Teď když je sice kalendářně jaro, ale venku se vrací zima, se docela bojím. Vlastně se toho bojím celkově. Což je paradox, když uvážím, že předtím jsem se lékům bránil. Teď už je jisté, že mi pomáhají, ale stejně je nechci brát úplně napořád. Můj terapeut mi nicméně říká, abych to zatím neřešil. Má asi pravdu.

Pro předpis k psychiatrovi už si nechodím, posílá mi ho jako e-recept, což mi vyhovuje. Já na ty osobní kontakty nikdy moc nebyl. Ale dohodli jsme se, že kdybych se to začalo nějak horšit, zase mě vezme. Chodím už jen na terapii k psychologovi, což je pro mě pořád hodně namáhavé, ale zatím jsem to nevzdal. Na skupinovku už nechodím, to na mě bylo trochu moc. I když mi to jeden čas pomáhalo. Ten psycholog bohužel není na pojišťovnu, ale práci mám, takže to zvládám.

Co s těmi záchvaty

​Ačkoli celkově se cítím lépe, trápí mě občasné záchvaty paniky. Nejsou tak strašné, jako když jsem se tehdy složil v tom obchoďáku, ale občas se ozvou. Roky špatně spím, nevím, jestli je to depresí nebo ne, beru to tak, že někdo to má jako já, jiný zase má špatné zažívání, třeba. Takže chodím spát pozdě, dlouho se převaluju, ale nakonec usnu. Pak pozdě vstávám a moje biorytmy jdou do háje, ale to už je zase jiná kapitola.

Ale občas, místo toho, abych usnul, chytí mě panika. Antidepresiva na ni zřejmě nemají zase tak velký vliv. Už vím, že to není infarkt a že asi v ten moment neumřu, ale bojím se, propadám se to tmy a je to celý hnusný. Vlastně bych v ten moment byl rád, kdybych nebyl sám, i když nevím, jak by mi někdo pomohl. Protože bych mu to asi nedokázal popsat. Ani nevím, jak by taková pomoc mohla vypadat. Protože nějaké „to bude dobrý" a objímání bohužel moc nefunguje. Člověk si to musí odžít a počkat, až to přejde.

Zatím si jen píšeme 

A vlastně jsem o tom někomu řekl. Píšu si poslední dobou s jednou holkou. Poznali jsme se před časem na skupinovce, kam přestala chodit ještě dřív než já. Už tehdy jsme si občas napsali, ale bylo to jen takový formální.
Nedávno jsem si projížděl lidi, které má přátelích na sociálních sítích a nějaké jsem vymazal, protože s nimi vlastně nic nesdílím. A narazil jsem na Kláru a dokonce jsem jí napsal. Od té doby si píšeme, jen tak, spíš jak se máme nebo nemáme. Myslím, že je na tom líp než já, nemá žádné propady, dokonce ani nebere léky. Tehdy na tom byla zle, protože jí umřel táta, na kterého byla hodně fixovaná a přestala zvládat školu a práci zároveň. To všechno dohromady u ní rozjelo deprese, ale po půl roce se z toho docela slušně vyhrabala.

U toho psaní mě napadlo, že by nebylo marné se s ní třeba občas i vidět, ale zatím o něčem podobném jen hodně teoreticky uvažuju. Nenapsal jsem jí nic v tom duchu a ona mě taky ne. Přitom bych řekl, že si píšeme čím dál častěji a je to fajn.

Až přejde tenhle blázinec s koronavirem, pozvu ji někam na kafe. Nebo na zmrzlinu. 

A jen na okraj, můj příští příspěvek bude o karanténě. Tenhle příspěvek mám totiž rozepsaný několik týdnů a ne a ne ho dokončit. Tak konečně.