Tyto stránky používají k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto stránek s tím souhlasíte.

Přihlásit se

Uživatelské jméno
Heslo
Pamatuj si mě

Vytvořit účet

Povinné údaje
Jméno
Uživatelské jméno
Heslo
Ověření hesla
E-mail
Ověření emailu
Captcha *
Reload Captcha

Probudila jsem se během operace, od té doby trpím depresí Doporučený

Probudit se během operace je noční můrou každého člověka, který se chystá na operaci v celkové anestezii. Je ale také noční můrou všech anesteziologů, protože znamená absolutní pracovní selhání. V České republice se statistiky těchto incidentů nevedou, protože jsou raritní.

Oproti tomu v USA, kde je obyvatel třicetinásobně více než v Česku, se takové záznamy pečlivě registrují. Je tomu nejen proto, že jsou předmětem soudních sporů, ale důsledky těchto selhání zaměstnávají specialisty v oboru psychiatrie. Americké statistky udávají, že k selhání celkové anestezie dochází v jednom ze 40 000 případů. Oběti těchto incidentů trpí depresivními stavy, u části z nich jsou evidovány nejen pokusy o sebevraždu, ale i dokonané sebevraždy.

Portál jemiblbe.cz vám přináší unikátní rozhovor se ženou, která se před pár lety v nejmenované české nemocnici během operačního výkonu probudila. Podmínkou rozhovoru bylo zachování anonymity, což rádi plníme. Dejme tedy této ženě jméno Markéta. Markéta je v produktivním věku a budí dojem vyrovnané ženy, u níž bychom takové trauma nečekali.

Markéto, stručná první otázka: jaké to je probudit se během operace?

Odpovím také stručně: strašné.

Dobře, než se zeptám konkrétněji, můžete uvést podrobnosti, o jakou operaci šlo?

Šlo o plánovanou operaci ablativního charakteru (zákrok, při němž se odstraňuje orgán či část těla, pozn. redakce). Byl to rutinní zákrok, nešlo o nějaký druh raritního výkonu.

Můžete konkrétně popsat, co se vlastně při operaci stalo?

Nebyla to moje první operace v životě, takže jsem se zákroku nijak zvlášť nebála. Anesteziolog mě normálně uvedl do anestezie, použil klasicky Propofol, a pak nevím, co se dělo, protože jsem usnula. Teda vím to z praxe, že ještě následují mimo jiné svalová relaxancia a samozřejmě látky na udržení anestezie. Byla jsem normálně zaintubovaná, dýchal za mě stroj. Najednou jsem přicházela k sobě. Z dálky jsem slyšela hlasy, jak spolu komunikoval personál. Hlasy se jako by přibližovaly a mně došlo, že se probouzím z operace. Myslela jsem, že je konec operace a že mě anesteziolog probouzí.

Ale neprobouzel.

Bohužel ne, což mi došlo v momentě, když se nade mnou nikdo neskláněl, nic jsem neviděla, nikdo mi neříkal, ať se probudím, a najednou jsem cítila ostrou bolest skalpelu. Bylo to hrozné.

Mohla jste nějak reagovat?

Bohužel nemohla. Svalová relaxancia vyřadí z činnosti svaly, takže se nemůžete hnout. V krku máte trubku, dýchá za vás stroj. K tomu posloucháte, jak se personál mezi sebou baví a do toho nesnesitelná bolest.

Jak dlouho to celé trvalo?

Odhaduju, že tak pět minut.

Pět minut? To muselo být nekonečné. A jak tedy došlo k tomu, že jste nemusela trpět až do konce operace?

Během těch pěti minut jsem  - kromě jiného – přemýšlela, jak dát operatérům či anesteziologům vědět, že nespím. Usilovně jsem se snažila něčím pohnout, ale nešlo to. Bylo to strašně zoufalé. Pak jsem se snažila bojovat s řízenou ventilací. Prostě zkusit dýchat podle sebe. To jsem dělala pár minut, čímž se mi naplnily krční cévy a byly na krku jasně zřetelné. V tom momentě anesteziologická sestra řekla: „Paní má strašně napnuté krční žíly a vysokou tepovku.“ V tu chvíli si personál všimnul, že mi do žíly netečou anestetika, že se žíla, nebo spíš kanyla, ucpala. Okamžitě situaci začali řešit a já znovu usnula.

Ucpala se žíla?

To se běžně stává, že když máte infuzi, tak najednou jakoby nic nekape, v žíle, anebo v kanyle je problém. Když máte infuzní pumpu, tak ta má alarm a personál je upozorněn hned. Tady na sále pumpa nebyla. V mém případě nebyla použita inhalační anestezie (anestetikum pacient dýchá, pozn. redakce), protože po ní zvracím, takže jsme se dohodli na nitrožilní anestezii, která se používá běžně a se kterou problém nemám.

Takže selhal personál?

Tak jistě. Na sále je kromě operatérů a anesteziologa také anesteziologická sestra. Někdo si měl všimnout, že infuze nekape. Kdybych  se tolik nesnažila, nevím, za jak dlouho by problém někdo zaregistroval. Ani si to nechci představovat.

Co se dělo po probuzení?

Když mě na sále probudili, první, co jsem udělala, bylo, že jsem se vyjádřila k předmětu hovoru personálu během operace. Tím personálu došlo, že jsem tento problém „nezaspala“, že nemám amnézii, což se často pacientům po podání anestetik a opioidů stává. Pak jsem řekla anesteziologovi, že to byl strašnej zážitek. Pak jsem zase usnula a probudila se na oddělení JIP.

Jaká byla reakce anesteziologa?

Anesteziolog za mnou přišel na JIP a moc se omlouval. Byl z toho velmi špatný. Nejsem hysterický typ, takže jsem mu žádnou scénu neudělala. Vlastě mi ho bylo dost líto.

Líto? Vám bylo líto anesteziologa, který takhle pochybil?

No jasně. Pracuju v oboru a vím, že průšvih může nastat kdykoliv. Neříkám, že to není vina jeho a jeho týmu. Byla to jejich zodpovědnost a selhali. Ale mně jich opravdu bylo líto. Zlost jsem cítila akorát na operatéra, který mi na JIPu řekl, že kdybych si nevymýšlela a nechala se uspat jako každý jiný pacient, tak se to nestalo. To mi přišlo velmi necitlivé a velmi za hranou.

A co bylo dál?

Šla jsem za pár dní domů a tam jsem se sesypala.

Až doma?

Ano. V nemocnici jsem řešila hojení rány, délku rekonvalescence, ale tohle jsem nějak vytěsňovala. Padlo to na mě až doma. Deprese jak barák.

Měla jste předchozí zkušenost s depresí?

S klasickou depresí asi ne, ale s dlouhodobým smutkem po předčasné smrti blízké osoby.

Jak jste to tedy řešila?

Byla jsem nesmírně pracovně vytížená, což překrylo moji psychickou nepohodu. Užívala jsem Neurol.

Odborníka jste vyhledala?

V tu dobu ne. Nejsem „svěřovací typ“, neuměla jsem si to představit. Prostě jsem občas brala prášky, když už to bylo nesnesitelné, do toho jsem pracovala. Odborníka jsem vyhledala až po letech.

A?

Psychoterapeutka mi nepomohla. Věděla, proč jsem přišla, jaké mám trauma, ale v zásadě jsme tohle moc neřešily. Probíraly jsme dětství, rodiče, moje vztahy, samozřejmě i tam se našly pro odborníka „zajímavé věci“, ale mé trauma jsme probíraly pouze na jednom sezení. Prostě jsem to nějak převyprávěla, terapeutka se mě ptala, komu to dávám za vinu a tím to skončilo.

Tomu se skoro nechce věřit.

Myslím, že terapeutka cítila můj podvědomý odpor k tomu se úplně otevřít. Neměla trpělivost, nebo se bála, opravdu nevím. Vlastně si myslím, že jí vůbec nedošlo, jak velké trauma to pro mě je. Párkrát měla i nějakou sarkastickou narážku, která na mě budila dojem, že terapeutka můj problém velmi zlehčuje.

A co bylo pak?

Vlastně nic. Po ukončení terapie, kdy jsem se cítila naprosto „nepochopená“, se mi deprese zhoršily, samoléčím se Neurolem a jinými prášky, když je nejhůř.

Kromě depresí by se dalo čekat, že máte i noční můry.

To mám. Často se mi o tom zdá. Znovu a znovu prožívám tutéž nesnesitelnou fyzickou bolest a strach, že to neskončí. Občas je to docela náročné.

Napadly vás někdy myšlenky na sebevraždu?

Tak jistě. To bylo to nejsilnější, co jsem cítila pár dní po operaci. Že to musím skončit, že to takzvaně „nedám“. Všechno jsem měla do detailů promyšlené. Trvalo to několik týdnů.

Svěřila jste se tehdy někomu?

S těmi temnými myšlenkami ne. S tím, že mám depku, jsem se svěřila mé kolegyni. Byla zděšená a neustále mi volala a kontrolovala mě, jakoby věděla, na co myslím.

A co máte v plánu dál? Opravdu nehodláte svůj problém řešit s odborníkem?

V tuhle chvíli si to nedovedu představit. Nemám důvěru v terapeuty, stejně jako se takzvaně bojím doktorů. Vyhýbám se tomu být pacient, a to velmi důsledně. Asi mi to zůstane navždy.

© 2019 Jemiblbe.cz
click here