Nejtěžší rok aneb, když mě pohltila deprese

Zpětně vím, že poprvé o sobě deprese daly vědět někdy kolem mých sedmnácti let. Jenže sklíčenost a nechuť se do něčeho pouštět rodiče přičítali pubertě, nakonec já si taky myslel, že je to normální. Nepamatuju si ani, co problémy rozjelo, nebylo tam žádné trauma neb tak něco. Prostě se jen asi projevilo něco, co bylo už předem geneticky dáno.Terapeut mi později řekl, že někdy stačí změněné hladiny hormonů v dospívání, tak možná to bylo tím.

Ale v té době i ty další roky se to dalo zvládat. I když jsem jako student na střední a později na vysoké škole strávil spoustu hodin ve svém pokoji, kde jsem koukal na filmy, ležel, pospával nebo si psal poznámky, cosi jako deník, se svými depresivními myšlenkami a kresbičkami. Měl jsem pocit, že mě okolí nechápe a bral jsem to tak, že se to holt některým lidem stává.Emoce, hlavně ty negativní jsem uměl dobře skrývat.

Nicota, která ani nejde popsat 

To, co se rozjelo před rokem a půl, ale bylo příšerné.Když se deprese rozjede, i okolí může vidět, že dotyčný na tom není dobře. Smutek je zjevný, únava taky, ten člověk nevstane, ani když musí, chodí pozdě, je mu všechno zvláštním způsobem jedno, kašle na sebe. Asi ještě patrnější to je, když se s někým vidíte jen občas.

Už se mi někdy něco podobného stalo, ale trvalo to spíš jen dny, ne týdny nebo dokonce měsíce. To nejhorší se stejně odehrává vevnitř, kam nikdo nevidí. Skutečně jsem měl pocit, že jsem všechny zklamal. Nebo že můj život nemá a nemůže mít smysl. Nebo že jakoby nic nemá smysl. Je to až paralyzující smutek a beznaděj, snad by se dalo říct i nicota. Skoro to nejde popsat někomu, kdo to nezažil.

Takže jsem měl třeba tendenci myslet si, že takhle špatně se asi nikdo cítit nemůže. A až mnohem později, na terapii jsem se potkal s lidma, kteří prožili něco podobného, i když to třeba popsali jinými slovy. Ale radši se s nimi moc nestýkám, spíš vůbec. Nedělalo mi to dobře, jak jsme se utvrzovali v té svoji beznaději.

Složil jsem se v obchoďáku 

Ale v době, kdy jsem těmihle stavy trpěl, nechtěl jsem tím zároveň nikoho obtěžovat. Své holce jsem dlouho radši říkal, že jsem nemocný, že mám chřipku nebo že zvracím. Přišlo mi to přijatelnější než jí zakázat návštěvu s vysvětlením, že se mi chce umřít.

Jestli se mi vážně ten rok chtělo umřít? Ne, asi ne, jinak bych tu už možná nebyl. Ale tragické příběhy různých nešťastných lidí mě přitahovaly už v té pubertě, možná ještě mnohem dřív. Když v tom byla sebevražda, tím líp.

Během toho roku hrůzy jsem zažil i několik panických atak. V ten moment jsem se bál, že umřu, třeba na selhání srdce. Když se mi to stalo poprvé, nenapadlo mě, že to souvisí s depresemi. Protože to nevycházelo z hlavy, bylo to hodně fyzické.

Stalo se mi to třeba uprostřed obchodního domu, úplně bez varování.Najednou jsem dostal strach, aniž byl důvod a zároveň jsem cítil, že mě nohy neunesou a že nad sebou ztrácím kontrolu. Bušilo mi srdce, lapal jsem po dechu a strašně jsem se zpotil a třásl. Udělaly se mi mžitky před očima, začala mě bolet hlava a taky mě bolelo na hrudníku. Složil jsem se na zem a vážně jsem si myslel, že mám infarkt. Motala se mi hlava, cítil jsem slabost, byl jsem úplně mimo. Zavolali mi tehdy sanitku, doktor řekl, že to je úzkost asi z davů v obchodě a píchnul mi něco na uklidnění.

Jak jsem už psal, nejsem moc pro léky, ale tohle se semlelo rychle a nějak jsem tu injekci nezpochybnil. Dodneška si pamatuju, že mě trochu oblbla, ale taky, že se mi ulevilo. Právě ten pocit úlevy přispěl později k mému rozhodnutí, že začnu na deprese brát prášky. Ale než jsem k tomu dospěl, stálo mě to ještě další záchvat paniky a měsíce nicoty.